Živočichopis III.

Hola hola!
Původně se měl článek jmenovat Do Richmondu přišlo jaro, ale nějak jsem zjistila, že jsem zase u zvířat.

Podtitul: kočičky, krávy, králíci, mrtvý žáby, moučný červy, myši a želva.

Na okolních horách konečně napadl pravý kanadský prašánek, a tady dole v nížině už je jaro. Otužilí místní Kanaďani a Číňani chodí v kraťasech a v žabkách (což někteří dělali i když bylo chladněji, jen ten jeden den kdy byl sníh se vytáhly sněhule a všichni se tvářili co že se to tady stalo), v parku na pobřeží vyrašily krokusy a v pekárně se začly množit myši víc než normálně. Boj proti myším je v naší pekárně dost legrační. Myši bydlí ve stěně mezi pekárnou a čínskou restaurací která s námi sousedí. Chodí k nám na drobky, sice uklízíme jak diví, ale stejně tam vždycky nějaké najdou. Dostanou se k nám dírou ve stěně, kterou k nám jdou vodovodní trubky. Asi tak jednou za dva týdny k nám přijde specializovaná firma, dva chlápci v nažehlených bílých košilých a přes ně v černých nažehlených kombinézových montérkách s baterkami, a důležitě posvítí do všech koutů, pod troubu a pod ledničku, vysypou pastičky na myši a napíší protokol kolik kousků našli, a pak se poradí o tom, že by bylo dobré nějakým plechem překrýt ty díry ve zdi kterými k nám chodí, že to přece v té druhé pekárně fungovalo. A tento proces probíhá už od září, my akorát občas zameteme myší hovínka a ječíme když narazíme na myšku (zákazníci se občas diví proč že jsme to vyjekli a proč se s kolegyněmi smějeme) a specializovaná firma ještě žádný plech nenašroubovala.
Taky jsem objevila červíky v jedné ingredienci která se dává do sladkého pečiva...naštěstí máme s Pavlem oblíbený pečiva, do kterých se zrovna tohle nedává.
Dneska jsem měla volno, nemusela jsem se tedy zabývat žádnými pekárnovými zvířátky a jela jsem po dlouhé době na běho-procházku k moři. Objevila jsem právě ty krokusy a kočičky.

Když jsem je nahrávala z telefonu do počítače, našla jsem spoustu starých úlovků. Jednou v zimě, jdu si tak z práce, a kousek ode mě, přes silnici, mýval. Seděl a naštvaně na mě čuměl. Na obrázku vidíte jeho svítící oči. Vypadal ještě naštvaněji když na něj můj telefon blesknul.

Máme tady oblíbenou hospůdku, ve které jsme objevili pivo podobné české Plzni. Jmenuje se Dead Frog - Mrtvá žába. Když jsme se jednou večer vraceli po žábách domů, potkali jsme na parkovišti před obchodním "centrem" (což jsou prostě obchody nakupené kolem parkoviště) králíka. Vypadal zmateně.

Další zvířata jsou zase z běhací cesty kolem moře - vyfocený někdy na podzim, ale krávy jsou tam pořád, a volavky a želva asi taky jen se neukazují. Takže tady na tom pontonu si volavka (je ve znaku Richmondu) prohlíží želvu, která za ní vylezla na sluníčko.

Pozor na krávy s bílým pruhem!!!

                                             

 V neděli večer jsme dostali chuť na Dead frog, šli jsme do hospůdky, a byla tam kapela, takové americké country - rock - blues, bylo to fajn, už nám trochu chyběla kultura.

 Nu je to dneska takový slátaný článek, ale už si s Pavlem dlouho říkáme, že vás zahlcujeme kýčovitými modrobílými fotkami hor, do toho nám tam ještě google přidává automatický sněžení který neumíme vypnout, tak jsme to chtěli trochu vyvážit. Doufám že nám tu na fotkách nezačne zase automaticky sněžit!

Zdar a sílu!
J.

Trochu jinnačí skialpy

Minulý víkend byl prodloužený, jelikož v pondělí byl Family day, Rozhodli jsme se opět vyrazit někam za sněhem a dobrodružstvím. Byli jsme již delší dobu přihlášeni na skialpový výlet na Lizzie Creek Cabin. Původně nás mělo být asi pět, ale dva lidi se asi zalekli třeskutých mrazů předpovídaných organizátorem a vzdali to. Tak jsme nakonec zůstali s Andrém, jak se náš organizér původem z Ukrajiny jmenoval, sami. Vyrazili jsme již kolem půl čtvrté ráno, abychom byli v půl sedmé u Lillooet Lake, což je ještě kousek za Pembertonem. Sraz jsme měli na prašné cestě, po které se uhne z Hw. 99 zpět na jih a pokračuje se pár km podél jezera Lillooet a pak se ještě jednou uhne na lesní cestu směrem na Lizzie Lake, po té ještě kousek a jste u nástupního místa. Na cestě u Lillooet Lake se potkáváme s Andrém, dojíždí nás autem. Chceme se s ním jen pozdravit a jet dál, což se nám také povede, když však chceme znovu nastoupit, zjišťujeme, že to nejde. Janičce se totiž podařilo při vystupování zamknout vozidlo, klíčky jsem nechal v zapalování, říkal jsem si, že kvůli dvou sekundám je přeci nebudu vyndavat, no stalo se. Chvíli se snažíme něco prostrčit dovnitř, ale nejde nic. Nakonec sekerkou od Andrého vylomíme malé ventilační okénko, kterým se nasoukám dovnitř, abych odemkl, nyní tam máme bublinkovou fólii a Duct Tape, to ale předbíháme. Vše jsme nějak narychlo vyspravili a pokračovali dále do lesů. U nástupu ještě lehce snídáme a vyrážíme na cestu. Dole není po sněhu ani památky, tak upevňujeme lyže na batohy a jdeme pjéšo.

Kdo by si nevyšel jen tak v přezkáčích do lesa že? Po asi dvou km nacházíme stopy sněhu, tak stoupáme ještě kousek výše a nazouváme. Po dalších asi třech km začíná být cesta prorostlá větvemi nějakého náletu, který je čím dále hustší a hustší a zamotávají se do něj lyže. Začíná mě to po několika km s--t a častuji větve různými pečlivě vybranými slovy. Větve pokračují ještě dalších  8 km až k Lizzie Lake. Odtud pokračujeme přes zamrzlé jezero

a strmým kopcem v lese další dvě hodinky až do otevřenějšího údolí

v jehož středu se nachází srub, který se na dva dny stane naší základnou. Celá cesta trvala asi 8 hod. Je celkem jednoduchý, uvnitř jsou kamna, stůl, židle, dvě postele a malá půdička na spaní, postaven byl asi před čtyřiceti lety.

Venku je příjemných -15 stupňů, tak abychom si mohli večer ještě o něco více zpříjemnit, vyrážíme s Andrém pokácet nějaké soušky, bereme pilu, lyže a jdeme. Jana mezitím rozdělává oheň a vyrábí vodu ze sněhu.

Druhý den, si vyšlápneme na několik okolních vrcholků, ze kterých jsou úchvatné výhledy a parádní sjezdy.

Není vidět nic jiného než hory, ať se díváte kamkoliv, sjezdy ve vyšších partiích jsou místy trochu tvrdší, ale jde to, prašánek je až v nižších polohách a užíváme si ho až při sjezdu lesem na chatu.

Druhou noc na chatě trávíme obdobným způsobem jako tu první, jdeme opět na dřevo, vaříme čaje a povídáme. Další ráno je již teplejší než to předchozí a sněží. V plánu máme jen výstup na nedaleký vrcholek a sjezd na jezero. Sjezd má převýšení cca 500m, jedná se o stinnější část jezerní stěny, takže je tam asi metr parádního prašanu. Zpočátku se jede širším žlabem,

který přechází v celkem strmý řídký les, jen tak lehounce kloužeme, nebo spíše surfujeme dolů.

Pak už následuje jen cesta nervy drásajícími větvemi k autu. Nikoho jsme za celé tři dny nepotkali, ani neviděli ničí stopy, jen nějakých zvířat, možná i od pumy...nevím, prostě nějaká velká šelma. Poslední návštěvníci před námi tam byli v září. Výlet tradičně zakončujeme v naší oblíbené indické hospůdce ve Squamish.

Žv.

Iceclimbing Lillooet II

Minulý víkend jsem si naordinoval další ledolezení. Jeli jsme vpodstatě na ta samá místa, jediný rozdíl byl, že byla daleko větší kosa, méně sněhu a více ledu, který byl o poznání tvrdší. Jana, jelikož není velký ledolezecký nadšenec a o víkendu pracovala, tak jsem v tom zůstal sám, jen mě ráno hodila na místo srazu. Jinak jsme dolezli zbývajcí dvě délky Rambles a v Marble Canyonu jsme také vyzkoušeli jiné linie. Nebyla nouze o promrzlé ruce a úsměvy ztuhlé mrazem, ale bylo to fajn. Akci jsme opět zakončili v pro nás již tradiční hospodě Wood v Pembertonu pořádným burgrem, který byl tak velký, že jsem ho musel dojíst příborem.
Pár fotek naleznete na tomto odkazu:

 https://skydrive.live.com/?cid=0dd43f373c29f313&id=DD43F373C29F313%21379&Bsrc=Photomail&Bpub=SDX.Photos&authkey=!AFiB1UA5nswqkmw