Jak se má kanadská dělnická třída

Ahoj všichni! Už asi dva týdny Vám chci napsat o tom, jak chodíme do práce, ale jsem pořád v práci, takže nepíšu. V pekárně všechno při starém, prodávám, míchám těsto, zdobím pečivo, uklízím, pomalu si začínám zapamatovávat některé pravidelné návštěvníky. Nejlíp zapamatovatelný je pán, který každý den přijde, koupí si nějaké dva ovocné koláčky, ptá se, jestli dneska slavím...řeknu že ne...a on mi řekne, co bych dneska měla slavit - třeba že před 1075 lety se narodil  nějaký český kníže. Nevím, kolik různých obchodů takhle obchází a kolik různých národních výročí si musí ráno vygůglit, ale každopádně dobrý. Jediný problém je, že mu moc nerozumím, a tak souhlasně přikyvuju a říkám oukej, oukej...
Do pekárny chodím většinou v 11:30, a tak stíhám vypomáhat ráno u sousedů (o 5 domů vedle). U nich dělám kuchařku (snídani a uvařím večeři), uklízečku, pradlenu, chůvu, učitelku plavání a zahradnici (ale tuto práci jsem přehodila na Pavla). Je to docela legrace, teoreticky bych to měla všechno kromě toho plavání stihnout v čase 7:20 - 9:20 každý všední den, no to většinou uplně nestihnu, ale zase si dost často odnesu nějaký oběd pro sebe ze superzdravých potravin, protože jiné doma ani nemají. Kromě toho se divím, že přežívají moje vaření, protože asi polovinu surovin, které mají doma, jsem nikdy neviděla, a druhou polovinu jsem nikdy nevařila. Ale už zvládli moje tofu, fazole, cizrnu, yam (to je taková oranžová brambora), chřest, chicken curry a tofu uvařené v kokosovém mléce, dneska budou mít jehněčí polévku, ...tak třeba se i něco naučím.
V pátek mám povětšinou volno v pekárně, a odpoledne jezdím učit plavání do Marina swim school, asi dvacet minut na kole.Vystřídají se mi tam za tři hodiny čtyři skupinky dětí, najednou mám tak 2-3, nevýhoda je, že dost často nejsou na stejné úrovni. Americký styl výuky - učitel musí být pořád v bazénu s dětmi, takže mi to jeden den v týdnu docela stačí.
Nu a hurá zcela volná sobota!

Lezení ve Squamish

Minulý týden jsme se stali členy místního horolezeckého oddílu BCMC, který každý víkend pořádá různé akce, na které se stačí přihlásit na jejich webovkách. Většina akcí má omezený počet účastníků, my jsme se minulý víkend přihlásili na víkendové lezení ve Squamish, v sobotu jsme jeli oba a v neděli jen já neb Jana musela do práce. Sraz jsme měli vždy v sobotu u kostela na Hwy No.: 1. Zde se všichni sejdou resp. sjedou vozidly, nasáčkují se do aut tak, aby byla co nejlépe využita a jede se, za hodinku jsme ve Sq. a šlapeme pod Smoke Blufs, což je jedna z mnoha a mnoha lezeckých oblastí, kde jsou skály všemožných obtížností a kolem třiceti metrů výšky. Jedná se většinou o mírně položené plotny a spáry v krásné kompaktní žule. Odjištěno je to minimálně a vše se leze buď na vlastním nebo top rope. My jsme lezli vše top rope, byl to prostě takový trénink, lezlo se pořád a skoro nás nennechali ani odpočinout, takže jsme každý den vylezli 7-9 cest o obtížnostech od 5.7 do 5.9, zkrátka docela pěkné intenzivní lezení v krásné přírodě za krásného počasí s fajn týpkama. Nejhustší byl pětasedmdesátiletý instruktor původem Němec, občas i něco vytáhl jinak toproupil jako zběsilej, nebyl vůbec k zastavení a říkal, že jezdí na snowboardu, na lyžích, i telemark atd., fota z akce jsou již ve fotoalbech.

Žv.

Jak oslavit den díkůvzdání - jezero Garibaldi a Black Tusk - paráda!

V pondělí jsme tu měli Den díkůvzdání. Spočívá to v tom, že si všichni přejí Happy Thanksgiving a baví se o tom, na jaký způsob a který den budou péct krocana. Občas je těžké vysvětlovat, že krocana péct nebudete.
My jsme ale měli na pondělní Den díkůvzdání kanadský třetí historický den, kdy jsme ani jeden z nás nemuseli do práce. A tak jsme vyrazili zase po silnici number 99, směr Squamish a Whistler, někam mezi tato dvě města na pěší okruh Black Tusk (Černý Kel) a jezero Garibaldi.
Vstáváme před půl šestou, tradiční snídaně z výtvorů pekárny Cobs bread, a v 8 už řadíme náš Oblud mezi dalších pár obludů (povšimněte si velikosti písmen) na parkovišti.
Slunce svítí, nebe bez mráčku, vyrážíme do kopce směr Black Tusk, cestou míjíme kemp Taylor Meadows. V kempu jsou asi dva stany, sem tam nějaký sníh (je to už skoro 2000 vysoko), na každý stan je tu vyhrazená taková dřevěná plošinka, pak je tu taky domeček na vaření, čistá kadibudka a kladka na vytahování potravin do výše. Voda z potoka se má prý převařovat, jinak asi hrozí nějaká bobří horečka nebo co.
Potkali jsme pár dalších lidí, ale na to že je svátek a většina lidí má tři dny volna a je to fakt nádherný výlet, tak ne zas tak moc. Míříme dál do kopce, Černý Kel už se ukazuje, v jazyce místních původních obyvatel se to řekne takto: t'ak't'ak mu'yin tl'a in7in'a'xe7en a znamená to Přistávací místo pro Hromoptáka.



Sněhu je asi po kotníky, cesta pěkná, a už jsme pod klem. Dá se na něj prý docela snadno vydrápat, několik skupinek před námi tam bylo, tak se vydáváme taky, ale dva kluci co šli před námi, na jednoho z nich spadnul zvrchu nějaký šutřík, tak na tři stehy, tak místo výstupu předvádíme Kanaďanům z Montrealu naše Buď připraven, Pavel vytahuje obinadlo z kápézetky a já předvádím slušivý obvaz hlavy, pak se Kanaďani fotí, smějí, a běží dolů. Asi nás Hromopták na vršku nechce, tak si říkáme, že se bez výhledu z vrchu bez helmy obejdeme, protože i odsud je pohled do kraje tedy dost dobrý.



Vracíme se kus zpět na křižovatku a odtud se vydáváme skopce k tomu velkému jezeru, jmenuje se Garibaldi a má neskutečně modrou barvu, dá se k němu dojít jen pěšky a když k němu člověk dojde, tak mu spadne brada a má chuť jen mlčet a sedět na kameni na břehu a čučet hodiny a hodiny na vlnky a hory.


To jsme chvíli dělali, pak na náš kámen padnul stín a chlad nás vytáhl dál na cestu k domovu. Celkem to bylo 30 kilometrů pěšky, ale v té krajině to nohám snad ani nepřijde.
Nu a cestou domů jsme naši domácnost posunuli o stupeň výše na společenském žebříčku - koupili jsme si konvičku na čaj! Pro tyto nákupy velmi doporučejeme instituci Garage sale - to se odehrává většinou o víkendu, a vypadá to tak, že prostě když už se vám v garáži nahromadí příliš mnoho nepotřebných věcí, otevřete garáž, napíšete ceduli Garage sale, případně navěsíte k silnici nějaký nafukovací balónek, a prodáváte vaše staré konvičky za 50 centů.
Další fotky z výletu jsou v Albu!
A kdyby vás to sem táhlo, jste zváni na čaj!

Jak v Kanadě hnijí a opravují se domy?

Velice jednoduše:
Základem většiny domů zde je dřevěná konstrukce položená na nějaký betonový základ, která je převážně tvořena trámy 2x10 inčů tzv. tubajteny, z těchto jsou stlučeny tzv. frejmy pokud děláte frejmy, říká se tomu frejming. Frejming pak tvoří kostru i samotného obvodového zdiva budovy. Stropy jsou tvořeny tubajteny postavenými na výšku, pokud chcete udělat balkon necháte tubajteny přesahovat přes frejmy o potřebnou délku, to podle toho jak chcete mít velký balkon. Nosnou konstrukci příček uvnitř můžete udělat z menších profilů tubajfory, tubajsixy...vše důkladně prostřílíme nejlganem. Abychom vytvořily nosníky pro přenesení větších zátěží, má li např. budova více pater, činžák a pod, položíme více tubajtenů vedle sebe, opět na výšku, můžeme slepit a stáhnout dlouhými šrouby a maticemi, pro sichr a taky aby to po nás nemohl nikdo rozebrat opět důkladně prostřílíme nejlganem. A máme hrubou stavbu, hurá! Ale ještě není zdaleka vyhráno. Aby do domu nefoukalo, je třeba udělat šídink, tzn. vše důkladně pobijeme na míru nařezanými překližkami tzv. plajvůdy. Plajvůdy použijeme i na podlahy a balkony, pro montáž používáme skrůws a skrůdrajwa nebo nejlgan, skrůws jsou méně závazné. V případě balkonů se vše následně zabrousí, zatmelí a potáhne jakým si linem, to aby tam neteklo, na balkonech se pod plajvůdy dávají šimy, aby se vytvořil spád a nezůstávala nám tam voda, šimy jsou úzké klíny a pokládají se na tubajteny. Ještě je třeba dům ochránit před vodou, k tomu použijeme pejpr, je to jakýsi nepromokavý papír, nalepíme či přibijeme stejplama. Proti zimince nás ochrání inzulejšn, skelná vata, kterou najebáme zevnitř do frejmů a přistejplujeme přes ní igelit a abychom nečuměli na inzulejšn, až si budeme hovět v obýváčku, osadíme zevnitř drajvól, neboli sádráč. Ještě je třeba doladit zevnějšek, aby domeček hezky vypadal, tak uděláme sajdink. Zde se nabízí asi milión možností: od různých plastových šindelů, přes cemento třískové desky, prkýnka nebo prostě jen omítka apod. No a domeček je hotový.A za zhruba třicet let, pokud jsme třeba někdy dávno na balkon pokrytý linem položili jeden ze svých obřích grilů a udělali tím do lina díru a pro jistotu to několikrát opakovali během těchto let, pak pod lino nateče voda a půlka balkonu shnije. Musí pak přijít tým odborníků a zkušených karpentrů, aby dům opravil a shnilé dřevo vyndal ven a nahradil novým, pak to vypadá asi následovně.....

Máme Oblud

Tak jsme si konečně pořídili nějaké to přibližovadlo. Stala se jím dnes již americká legenda Ford Explorer sport. Nechtěli jsme totiž vyčnívat z davu příliš malým a úsporným autem proto jsme volili auto nebo spíše tančík tohoto typu, zároveň jsme zase o kus blíže zdejšímu životnímu stylu. Prostě jsme potřebovali auto do hor, sněhu a nepohody ve kterém se dá spát a stane se nám oporou při vyjížďkách za zimními radovánkami a nakonec při letním putování Kanadou. Je to auto z roku 2000 a najeto má 177 tis. km. Již jsme se v něm i trochu povozili a jízdním projevem je to typická Amerika v zatáčkách se naklání na nerovnostech houpe a pod kapotou hřímá šestiválcový čtyřlitrový goliáš. Ukazatel spotřeby naštěstí nemá :-), ale není to tak hrozné a člověk si zde při kupování ojetiny moc nevybere a při zdejších cenách benzínu...I give a fuck on that bitches. A jak jsme k němu přišli? Našli jsme ho, kde jinde než na Craiglistu původní jeho cena byla 2500 CAD, ale pak jsme od toho chlapíka, který ho prodával dostali 500 slevu, asi když nás viděl...Základní pojištění na rok a 12%daň nás vyšlo téměř na 2400 CAD a celá tato kupní procedura včetně pojištění, odhlášení, přihlášení, nové spzky a zkoušky emisí (air care), což je něco jako technická u nás, akorát zde se měří jen emise, nám zabrala necelé dvě hodinky.

Zde je pár fotek, říkáme mu Oblud.

KPČ Whistler-Squamish

Tuto sobotu jsme měli naplánovaný jednodenní výlet do Whistleru a okolí, měli jsme již dopředu zamluvené auto v půjčovně a ani jsme si nebyli jisti, jestli nám ho půjčí. V pátek po práci jsme ještě ke všemu měli zapíjení odchodu jednoho kolegy, shodou okolností také Čecha, který se vrací tento týden po roce zpět na rodnou hroudu. Takže nás všechny šef pozval do hospody. Vše se odehrávalo ve velkém kasínu na Bridgeportu. Při příchodu do kasína resp. před něj jsem narazil na dva vchody, jeden byl pro lidi nad třicet a druhý pro lidi pod, na nic jsem si nehrál a zaplul jsem do kóje mě určené, předložil jsem dva doklady totožnosti a byl vpuštěn dovnitř. Poté jsem se zastavil a strnul v poloze užaslého dítěte, které poprvé v životě vidí......no prostě WTF moment. Všude spousta zvuků a světýlek a nekonečné uličky lemované hracími automaty obsazené hrajcími důchodci lemované dalšími důchodci lemované....Proklesťuji se mezi důchodci směrem, kde tuším hospodu, až jsem se proklestil k dalšímu bodyguardovi, který se mě jen zkušebně táže, co kdybych tam náhodou nepozorovaně vklouzl komínem a vyhnul se tak první pasové kontrole, co že tam pohledávám, "jen jdu za přáteli", krátce jsem ho odbyl a usedám ke stolu. Po popíjíme, povídáme šef objednává další a další pivka, po chvilce rounds of shuts of Vodka, pak přichází na řadu bluesová černošská kapela, hráli fakt dobře, rounds of shuts a kolem půlnoci se již všichni vytrácíme domů, všichni jsou celkem slušně, když to řeknu po místňácku, shitfaced a domů se spíše potácíme. No a ráno jsme s Janou vstávali kolem šesté, abychom vyzvedli auto, takže jsem naspal asi 3 hodiny, celkem slušně lilo, a tak se rozhodujeme spíše pro typ výletu kpč. Po vypůjčení vozu, Suzuki SX4 v automatu samozřejmě, se vydáváme směr Whistler. Řídí Jana, neb já ještě nejsem schopen. Déšť cestou ještě zmohutněl, tady totiž když prší, tak opravdu prší, asi tak, jako kdyby vám na hlavu někdo lil bezedný kýbl vody z metrové výšky celý den a ne jenom vám na hlavu, ale taky všude okolo vás. Jedeme po hwy. 99, která se klikatí podél zálivu do Squamische, cestou zastavujeme u dvou vodopádů. první je Shannon Falls

a druhý Brandywine Falls.

Oba jsou doslova pár desítek metrů od dálnice. První padá z výšky několika desítek metrů z útesu nad dálnicí a druhý se jakoby zničeho nic propadá do na naše poměry obrovského kaňonu do hloubky kolem 70 metrů. Po příjezdu do Whistleru zakotvíme na parkovišti a jdeme na obhlídku městečka, shodujeme se na tom, že je to takový kanadský Špindl

a jdeme se podívat do Aboriginal culture center, kde se dovídáme pár zajímavostí o prvních obyvatelích Britské Kolumbie, shlédneme krátký film v místním kinosálku, vyslechneme několik živě hraných aboriginských písní s bubnovým doprovodem a odebíráme se spokojeni zpět k autu. Již se cítím schopný ke krocení plechového poníka, poník proto, byť je to celkem normální auto, tak mezi místními pojízdnými stodolami se téměř vytrácí, také usedám za volant a vyrážíme na Squamish, v řeči místního kmene to znamená něco jako "matka větru". Zde si dopřáváme v jedné příjemné hospůdce Dobrého burgra s hranolky a po ustání deště, první dešťová pauza od rána, jdeme na obhlídku místních lezeckých terénů, bojíme se medvědů neboť je již téměř tma a slintáme nad místní žulou. Po návratu do Richmondu tankujeme cca 30 l projetého benzínu za necelých 40 CAD a vracíme automobil. I přes veškeré nepřízně jsme byli s výletem spokojeni a těšíme se na další.

Žvejk