Minulý víkend byl prodloužený, jelikož v pondělí byl Family day, Rozhodli jsme se opět vyrazit někam za sněhem a dobrodružstvím. Byli jsme již delší dobu přihlášeni na skialpový výlet na Lizzie Creek Cabin. Původně nás mělo být asi pět, ale dva lidi se asi zalekli třeskutých mrazů předpovídaných organizátorem a vzdali to. Tak jsme nakonec zůstali s Andrém, jak se náš organizér původem z Ukrajiny jmenoval, sami. Vyrazili jsme již kolem půl čtvrté ráno, abychom byli v půl sedmé u Lillooet Lake, což je ještě kousek za Pembertonem. Sraz jsme měli na prašné cestě, po které se uhne z Hw. 99 zpět na jih a pokračuje se pár km podél jezera Lillooet a pak se ještě jednou uhne na lesní cestu směrem na Lizzie Lake, po té ještě kousek a jste u nástupního místa. Na cestě u Lillooet Lake se potkáváme s Andrém, dojíždí nás autem. Chceme se s ním jen pozdravit a jet dál, což se nám také povede, když však chceme znovu nastoupit, zjišťujeme, že to nejde. Janičce se totiž podařilo při vystupování zamknout vozidlo, klíčky jsem nechal v zapalování, říkal jsem si, že kvůli dvou sekundám je přeci nebudu vyndavat, no stalo se. Chvíli se snažíme něco prostrčit dovnitř, ale nejde nic. Nakonec sekerkou od Andrého vylomíme malé ventilační okénko, kterým se nasoukám dovnitř, abych odemkl, nyní tam máme bublinkovou fólii a Duct Tape, to ale předbíháme. Vše jsme nějak narychlo vyspravili a pokračovali dále do lesů. U nástupu ještě lehce snídáme a vyrážíme na cestu. Dole není po sněhu ani památky, tak upevňujeme lyže na batohy a jdeme pjéšo.
Kdo by si nevyšel jen tak v přezkáčích do lesa že? Po asi dvou km nacházíme stopy sněhu, tak stoupáme ještě kousek výše a nazouváme. Po dalších asi třech km začíná být cesta prorostlá větvemi nějakého náletu, který je čím dále hustší a hustší a zamotávají se do něj lyže. Začíná mě to po několika km s--t a častuji větve různými pečlivě vybranými slovy. Větve pokračují ještě dalších 8 km až k Lizzie Lake. Odtud pokračujeme přes zamrzlé jezero
a strmým kopcem v lese další dvě hodinky až do otevřenějšího údolí
v jehož středu se nachází srub, který se na dva dny stane naší základnou. Celá cesta trvala asi 8 hod. Je celkem jednoduchý, uvnitř jsou kamna, stůl, židle, dvě postele a malá půdička na spaní, postaven byl asi před čtyřiceti lety.
Venku je příjemných -15 stupňů, tak abychom si mohli večer ještě o něco více zpříjemnit, vyrážíme s Andrém pokácet nějaké soušky, bereme pilu, lyže a jdeme. Jana mezitím rozdělává oheň a vyrábí vodu ze sněhu.
Druhý den, si vyšlápneme na několik okolních vrcholků, ze kterých jsou úchvatné výhledy a parádní sjezdy.
Není vidět nic jiného než hory, ať se díváte kamkoliv, sjezdy ve vyšších partiích jsou místy trochu tvrdší, ale jde to, prašánek je až v nižších polohách a užíváme si ho až při sjezdu lesem na chatu.
Druhou noc na chatě trávíme obdobným způsobem jako tu první, jdeme opět na dřevo, vaříme čaje a povídáme. Další ráno je již teplejší než to předchozí a sněží. V plánu máme jen výstup na nedaleký vrcholek a sjezd na jezero. Sjezd má převýšení cca 500m, jedná se o stinnější část jezerní stěny, takže je tam asi metr parádního prašanu. Zpočátku se jede širším žlabem,
který přechází v celkem strmý řídký les, jen tak lehounce kloužeme, nebo spíše surfujeme dolů.
Pak už následuje jen cesta nervy drásajícími větvemi k autu. Nikoho jsme za celé tři dny nepotkali, ani neviděli ničí stopy, jen nějakých zvířat, možná i od pumy...nevím, prostě nějaká velká šelma. Poslední návštěvníci před námi tam byli v září. Výlet tradičně zakončujeme v naší oblíbené indické hospůdce ve Squamish.
Žv.
Žádné komentáře:
Okomentovat