Lyžovačka v USA

Po ukončení vánočních oslav, jsme se vydali na jeden den lyžování do střediska pod horu Baker, která se nachází kousek za hranicí s USA. Vyjeli jsme už v 6:00 abychom stihli votevíračku v 9:00, nepočítali jsme však s více než hodinovým zpožděním na hranicích a tak jsme na svah přijeli až kolem desáté. Na hranicích jsme dostali jen takovou zelenou kartičku do pasu, razítko a za poplatek 6 USD/os. nás pustili. Středisko pod Bakerem není nějak extrémně obrovské, pokud jezdíte jen po sjezdovkách zvládnete ho projezdit za den a ceny jízdného jsou zde poloviční než ve Whistleru. Za lepších sněhových podmínek však nabízí mnoho možností pro freeride, ale i když podmínky nebyly úplně ideální a spousta volného terénu byla ještě uzavřena, tak jsme si tu docela pěkně zajezdili. Ostatně ono i to normální lyžování zde má takový freeridový nádech, teda alespoň pokud jde o černé sjezdovky, které se příliš neupravují a jsou takové přirozené, občas vedou různými žlaby, okolo skal, mezi stromy a pod. člověk se na nich docela vyblbne a není to rozhodně nuda. Jinak tu z toho nečiší takový nádech luxusu jako v Alpách nebo u nás, tohle středisko si rozhodně na nic nehraje, sedačky na lanovkách mají tvrdá ocelová opěradla, na sedácích jen nějaký vixlajvant a všechny sedačky, jak je v USA zvykem, jsou bez sklopných zábran, je to tady prostě takové víc do pohody, lyžuje se tu prostě trochu jinak, kdo chce mermomocí někde vykrajovat kárvové oblouky, ať jde jinam, ne že by to tu nešlo, ale na manšestru se tu prostě tak nelpí. Cestou zpět jsme měli možnost, jen z auta, zhlédnout americký venkov. Temné lesy občas nějaká polorozpadlá pastouška a okolo se povalující několik generací starých pickupů, funkčních i nefunkčních, z nichž nejstarší moli být tak z 50. let. Na silnicích potkáváte obří trucky naložené obřími kmeny a na loukách klasické stodoly co vypadají jako šestiúhelník, opět obložené vraky pickupů a zemědělských strojů, stě Merika voe.
Tak zase brzy na viděnou.

Žv.

International koprovka

Tak jsme dnes povečeřeli v naší společné kuchyni, pozvali jsme Imama z Indonésie a Davida z Francie a naše dva nové spolubydlící manželský pár velmi milých Íránců, a Pavel nám uvařil koprovku. Knedlíky nám málem přepadly přes palubu hrnce. Maso měkké, omáčka byla skoro jako od babičky, ostatní si na maso dali trochu chilli omáčky aby to mělo chuť a všichni byli spokojení. Bijan Íránec pak umyl nádobí (absolutně mě k němu nepustil) a uvařil dobrý čaj, a tak jsme seděli a klábosili a bylo to moc fajn. V úterý máme velkou francouzsko - česko - íránskou štědrovečerní večeři, vzhledem k tomu že každý bude chtít něco uvařit, tak se asi trochu přejíme. My jsme si vzali na starosti bramborový salát a šunkové rolky.
Pekárna jede na 150%, těsto se skoro nevejde do krabic a naopak opraváři balkónů včera u šéfa na pivu zakončili sezónu a mají dva týdny volno.
Moc vás zdravíme, a přejeme Vánoční Slunce v duši a ať vám něco naježí!

Už k nám taky přišly

Opravdu! Uklidili jsme pokoj, nastříhali na zahradě pár větví, a už jsou tu! Říkaly, že se jim u nás líbí a že si máme zítra zapálit třetí svíčku. Koukejte!

To je naše krbová římsa. Je to sice trochu improvizované, ale voní! Dokonce nás to tak naladilo, že jsme zbytek pátečního večera strávili pečením perníčků.

Musela jsem kvůli tomu koupit půl kila sody (nejmenší balení co existuje, další velikost má 2 kila), nevím, co s tím ti Kanaďani dělají. Taky už máme skořici a hřebíček. To je tady velké bohatství, vůbec to nechápu, jídlo je tu některé stejně jako u nás, některé tak dvakrát dražší, nu a koření, to je tak desetkrát dražší než u nás. Tak se teď máme, budeme mít na Vánoce všechno skořicové a hřebíčkové. Pavel prý udělá mokrýho psa (to je jablečný kompot s pudinkem). 

V práci teď prodáváme pečivo se santaclausovskou čepičkou na hlavě. Tady mi to nevadí, tady prý fakt nosí dárky Santa. A taky vyhráváme koledy. A občas si to přepnem na normální rádio, abysme se nezcvokli.

Moc zdravíme a přejeme hezké předvánoční období!

Ženský pohled

Musím přidat k Pavlovu technickému popisu trochu ženských emocí. Normálně mám tady skoro víc lyží než triček! (dvoje). A minulý týden jsme vzali Imama indonésana na výlet hledat sníh. Jeli jsme na Cypress. Pršelo i nahoře, občas déšť se sněhem (to vzbudili nadšení), bylo tam jedna sjezdovka umělého sněhu a jinak asi po kotníky, ale Imamovi to stačilo. Postavili jsme sněhuláka a fotili jsme se a koulovali, Imam byl celý překvapený, že je to studený, mokrý, a klouzavý, no užili jsme si to.
Jsme opožděný, máme čtyři svíčky na adventní věnec, a to je zatím vše! Vynahrazujeme si to vánočním pečivem s hvězdičkou z pekárny, když jsem ho ukazovala Petře s babčou po skype kameře, tak jsem si ho půlku nasypala do klávesnice...
Nu máme se dobře! A moc zdravíme!

Ty žluté cedulky nám dali zadarmo u pokladen pro lyžaře, ale bez nich nás nepustili. Bylo na nich napsáno že nositel cedulky na sebe bere všechna rizika pobytu v lese. A to jsme šli asi jeden kilometr dlouhé kolečko po cestě značené jako vhodná i pro vozíčkáře...Amerika! :-)

Zahájení skialpové sezóny

Tak jsme konečně zahájili skialpovou sezónu a co tomu předcházelo? Z počátku jsme si řekli, že si každý koupíme sjezdovky nebo skialpy a zbytek si vždy půjčíme já jsem si tedy koupil skialpy s botama a lavinovým setem s tím, že na nich budu i sjezdovat neb jsou celkem tuhé, Jana si koupila sjezdovky s botama, že si bude skialpy půčovat, nakonec máme skialpy oba. Dotlačil nás k tomu totiž sobotní výlet od BCMC na který jsme se přihlásili. Zjistili jsme v Pondělí, že se lyže půjčují až od příštího týdne protože je ještě málo sněhu a lidi by jim je poškrábali. Tak jsme začali opět na craiglistu shánět lyže, nejprve se Janě podařilo sehnat vázání a pásy každé u někoho jiného, takže jsem si v Úterý udělal kolečko po Vancouveru. Ve Středu jsem jel do sport Junkies omrknout co mají, ve Čtvrtek jsem jel opět do sport Junkies a koupil jsem celkem nové lyže a začal shánět nějaký skiservis, kde by mi to do Pátku namontovali, všude mi řekli, že mi to bez bot nenamontují a už vůbec ne do druhého dne. V Pátek jsme tedy jeli do půjčovny a půjčili jeden lavinový set, jeden pípák navíc a boty, nakoupili jsme cepíny a jedny nové pásy a nechali jsme tam tak čtvrtinu hodnoty našeho vozu a jeli domů, cestou z práce jsem nakoupil ještě pár drobností nezbytných pro montáž vázání a pak jsme strávili celý večer až do půlnoci montáží a kompletováním našeho vybavení, vrtačku Jana sehnala u sousedů, vrtací šablonu jsem vyrobil z papíru a lepicí pásky zbytek jsme zvládli pomocí sady nářadí od  Victorinoxu, kterou jsme intuitivně pořídili na začátku našeho pobytu. Vše se nakonec se vše vyvedlo a v Sobotu v 7:40 jsme s našim Obludem stepovali před St. David Church a čekali na ostatní účastníky v plné polní. Poté jsme se rozmístili jen do offroadů, takže Oblud zůstal ve hře a vyrazili jsme směr Squamish, před ním jsme uhnuli po prašné cestě do lesů pod Alpen Mountain, jejíž kvalita a sjízdnost se s přibývající nadmořskou výškou zhoršovala, takže jsme zase prověřili terénní schopnosti našeho vozu. Vyškrábali jsme se až na hranici sněhu, která je letos touto dobou nezvykle vysoko, neboť zatím panuje mrazivé a slunečné počasí, nazuli jsme lyže a vyrazili na cestu.

s přibývající výškou sněhu přibývalo, občas jsme se prodírali hustým lesem a povídali si s ostatními lidmi, takže jsme si zase prosfišili nejaká slofiška a celé fěty. Opět se zde sešla skupinka fajn lidí a celý výlet se nesl v pohodovém tempu a mrzlo jak blázen.

Z vrcholu Alpen Mountain se nám naskytl opět překrásný výhled. na okolní hory.

Po užití si výhledu jsme sjeli lesem dolů k autům a odjeli zpět do Vanu, kde jsme si po vrácení půjčovny dopřáli pořádnýho burgra ve fástfoodu Fatburger, zatím jednoznačně nejlepší fastfood ve kterém jsme byli. jejich burgry jsou šťavnaté a člověk se z nich opravdu nají a holedbají se i tím že jejich maso nebylo nikdy mraženo. Jinak půjčovny vybavení jsou tu o něco lepší než u nás, nechtěj po vás totiž statisícové zálohy v hotovosti, poř. autorizace karet ani platbu půjčovného v hotovosti. Prostě si po telefonu zabukujete co chcete půjčit, v určitý den přijdete, stačí vám jen doklad totožnosti, rovnou zaplatíte půjčovné, kartou nebo cash, to je jedno podepíšete jeden formulář, obdržíte jeho kopii a jdete domů. Toť vše.

Žv.

Lezení, zapadlé auto a procházka kaňonem

Jak nadpis napovídá, toť stručně shrnuto dění v uplynulých dvou víkendech. Minulý víkend v Sobotu jsme se vydali na procházku do Lynn Canyon, kde jsme viděli vodopády, strmé strže a prošli jsme se po lanovém mostě, vše na dosah severního Vancouveru, zde jsme si prošli asi dvacetikilometrový okruh temným hvozdem za šumění divokých řek a šumných dálav a medvědů. V pondělí jelikož bylo volno, Remembrance day, kdy se vzpomíná na válečné veterány všeho druhu a toto vzpomínání se vyjadřuje nošením kytičky vlčího máku připnuté na oblečení, kterou si za pár drobných můžete zakoupit různě po městě, jsme se rozhodli podniknout další pěší výlet ke Conflikt lake. K tomuto jezírku se stoupá od Callagham lake, kam se dá vyjet autem, vše se nachází blízko Whistleru. Osedlali jsme Oblud a brzy ráno jsme vyrazili, z Hw. No. 1 pak vede asfaltová odbočka k biatlonovému olympijskému parku, ze které se pak odbočí na lesní cestu stoupající cca 6 km ke Callagham lake. Tato odbočka již byla pokryta sněholedem a plná výmolů, no prostě ideál pro náš ofroudík. Prvních pár kilometrů si s cestou hravě poradil, sněhu stále přibývalo, ale stále zde byly projeté koleje ve sněhu, což nás uklidňovalo a tak jsme se hrabali dál. Až najednou koleje zmizely, ten před námi to otočil, a již zde bylo bezmála půl metru sněhu, zkoušel jsem to tedy prohrnout dále, ale svah byl příliš příkrý a naše pláště příliš hladké na tak mocnou sněhovou pokrývku. Rozhodli jsme se to tedy otočit a dojít alespoň ke Callagham lake. Při otáčení se nám ještě podařilo zapadnout do sněhu, ale s pomocí hrstky kamenů, které jsme naházeli pod kola se nám podařilo se vyhrabat.

A šlapeme dále pěšky. Po asi dvou hodinách brodění se sněhem a nejasnými vyhlídkami jak daleko ještě budeme muset jít, mě to přestalo bavit a začal jsem uvažovat o návratu. V tu chvíli slyšíme za námi motor a spatřujeme bílý Land Rover, jak se hrne sněhem za námi, má ho až po nárazník a smýká se ze strany na stranu. Pokračujeme tedy dále ve vyjetých kolejích a za dalších půl km jsme u jezera. Prohodíme pár slov s posádkou sněžného pluhu, prý přišli vyvenčit psa, fotíme Callagham lake svačíme a s radostným pocitem, že tu nejsme úplně sami obklopeni cougarama a medvědy se ve vyjetých kolejích odebíráme nazpět.

Cestou zpět ještě fotíme jeden vodopád a stavujeme se v příjemné hospůdce na kávu a výbornou domácí houbovou polévku a doma vše završíme pořádným domácím burgerem se zázvorovou limčou.

No a tento víkend jsme byli opět lézt ve Squamish s jednou partou moc fajn lidí, lezení tentokrát bylo hodně studené a mokré, ale zato jsme ho zakončili bazénem s horkou vířivkou a posléze indickou restaurací, kde jsme si se všemi pěkně popovídali a lanařili je ať se přijedou podívat na české písky..

No a nyní se již chystáme na zimní sezónu, která začíná ve Whistleru již tento měsíc, tak zase brzy...

See ya.

Kolibřík, želva, volavka, králík, vrány a krevety.

Ahoj všichni!
Přemýšlím, co psát, už jsme tady docela zaběhlí, tak není tolika novinek.
Koupili jsme si přes inzerát lyže, a těšíme se na sníh. Pavlovi teda ještě chybí boty, a taky zatím nemáme hůlky. Některá střediska mají otevřít už 28.11., tak uvidíme. Zatím jsme byli prozkoumat nejbližší středisko Cypress mountain, to je kousek za Vancouverem. Padal tam déšť se sněhem a byli jsme se projít lesem na vyhlídku, byla to paráda ale viděli jsme jen mlhu. Jinak lanovky tu jsou a všechno zdá se se připravuje.
Pak jsme se jeli podívat do zátoky Horseshoe bay, je to malá vesnice opravdu v zátoce tvaru podkovy, a taky odtamtud jezdí trajekty na Vancouver island a další ostrůvky u Vancouveru. V Kanadě je na každém rohu Starbucks a každý druhý, koho potkáte na ulici, tak má v ruce obrovský papírový kelímek se Starbucks kafem. A tak jsme si řekli, že tu kavárnu musíme taky konečně vyzkoušet, a dali jsme si v Horseshoe bay Starbucks velký kafe, sedli jsme si k barovému stolečku s výhledem na přístav a užívali si deštivou sobotu. Podle kanadského značení to velký kafe byla velikost medium, což je pro nás tak na dvě hodiny popíjení, tak jsme si říkali že příště si musíme dát small, což je asi tak trojnásobně velké než obvyklá evropská velikost. Jinak Starbucks kavárny jsou moc příjemné.

Před chvíli byl asi na zahradě kolibřík. Fakt malinký ptáček s dlouhým zobákem a uměl stát ve vzduchu jako helikoptéra. Myslela jsem že je to tropický zvíře, ale fakt tu byl.
Taky jednou když jsem byla běhat u moře, tak v takovém nejspíš sladkovodním kanálu mezi cestou a zahradami od rodinných domů vylezla na kamen želva, přišla se k ní podívat volavka a tak tam seděly na kameni spolu. Mám je na fotce v telefonu ale nemáme tu kabel na přetažení do počítače, tak možná až spolubydla Imam nám to přes jeho bluetooth v počítači přetáhne. V prvním týdnu jsme viděli mývala a skunka, a teď už nic, asi se nám jen přišli představit.
(to byl specielní odstavec pro babičku o zvířátkách)

V pekárně jsme měli včera legraci, odešla naše novozélanďanka pekařka, a tak pekl šéf Kent, a skoro všechno bylo přismahlé nebo spláclé nebo obojí... :-) Jinak Kent zaučuje nového pekaře, tak snad nebude už všechno napořád přismahlé, protože to pak od lidí samozřejmě schytnou prodavačky.

Pavel má zase zážitky z obědů na stavbě. Kupují si s klukama jídlo v krabičce většinou v čínském bistru, mají to tam fakt dobrý (občas dostanu zbytky nebo i celou krabičku) a pak to před stavbou na trávníku spořádají. Pozorují přitom králíky, kteří se tady tak nějak divoce pohybují podobně jako veverky celkem nerušeni děním okolo. Pokud prý někdo zanechá zbytek oběda v krabičce a jde pracovat, přijde havran či vrána a začne se dobývat do krabičky. Prý se jí nějaký kolega pokusil ulovit hřebíkovou pistolí, naštěstí neulovil, ale vyplašil od oběda.
Jinak prý tomu králičímu parčíku chybí už jen vodopád a jednorožec.

Dneska jsem vezla Sarah do školky. Zvládli jsme to, akorát jsme trošku kroužili před školkou a hledali místo na zaparkování. Předtím jsme asi 10 minut bojovali před zrcadlem, protože Sarah potřebuje po vzoru maminky mít her own hairstyle. Ale bylo to fajn. Před školou vás přivítá některý z učitelů (často i jménem), a ve třídě rodiče postupně přivádí děti, můžou si tam s nimi chvilku posedět a třeba číst, a v půl deváté začne "vyučování" na koberci, a rodiče odchází.

Ju a další zážitek máme z nakupování v přístavu. Byl tam jen Pavel v neděli a vrátil se s čerstvými krevetami, hromada za sedm dolarů, a tak se vrátím v neděli večer z práce a na stole máme špagety s krevetami, dost dobrý! V Čechách mě tyhle jídla moc nelákají, ale tady je to fakt dobrota.
Těším se na přístavní nakupování, budeme testovat další ryby, a dáme vám sem nějakou fotku!

Všechny vás moc zdravíme!

Jana

Jak se má kanadská dělnická třída

Ahoj všichni! Už asi dva týdny Vám chci napsat o tom, jak chodíme do práce, ale jsem pořád v práci, takže nepíšu. V pekárně všechno při starém, prodávám, míchám těsto, zdobím pečivo, uklízím, pomalu si začínám zapamatovávat některé pravidelné návštěvníky. Nejlíp zapamatovatelný je pán, který každý den přijde, koupí si nějaké dva ovocné koláčky, ptá se, jestli dneska slavím...řeknu že ne...a on mi řekne, co bych dneska měla slavit - třeba že před 1075 lety se narodil  nějaký český kníže. Nevím, kolik různých obchodů takhle obchází a kolik různých národních výročí si musí ráno vygůglit, ale každopádně dobrý. Jediný problém je, že mu moc nerozumím, a tak souhlasně přikyvuju a říkám oukej, oukej...
Do pekárny chodím většinou v 11:30, a tak stíhám vypomáhat ráno u sousedů (o 5 domů vedle). U nich dělám kuchařku (snídani a uvařím večeři), uklízečku, pradlenu, chůvu, učitelku plavání a zahradnici (ale tuto práci jsem přehodila na Pavla). Je to docela legrace, teoreticky bych to měla všechno kromě toho plavání stihnout v čase 7:20 - 9:20 každý všední den, no to většinou uplně nestihnu, ale zase si dost často odnesu nějaký oběd pro sebe ze superzdravých potravin, protože jiné doma ani nemají. Kromě toho se divím, že přežívají moje vaření, protože asi polovinu surovin, které mají doma, jsem nikdy neviděla, a druhou polovinu jsem nikdy nevařila. Ale už zvládli moje tofu, fazole, cizrnu, yam (to je taková oranžová brambora), chřest, chicken curry a tofu uvařené v kokosovém mléce, dneska budou mít jehněčí polévku, ...tak třeba se i něco naučím.
V pátek mám povětšinou volno v pekárně, a odpoledne jezdím učit plavání do Marina swim school, asi dvacet minut na kole.Vystřídají se mi tam za tři hodiny čtyři skupinky dětí, najednou mám tak 2-3, nevýhoda je, že dost často nejsou na stejné úrovni. Americký styl výuky - učitel musí být pořád v bazénu s dětmi, takže mi to jeden den v týdnu docela stačí.
Nu a hurá zcela volná sobota!

Lezení ve Squamish

Minulý týden jsme se stali členy místního horolezeckého oddílu BCMC, který každý víkend pořádá různé akce, na které se stačí přihlásit na jejich webovkách. Většina akcí má omezený počet účastníků, my jsme se minulý víkend přihlásili na víkendové lezení ve Squamish, v sobotu jsme jeli oba a v neděli jen já neb Jana musela do práce. Sraz jsme měli vždy v sobotu u kostela na Hwy No.: 1. Zde se všichni sejdou resp. sjedou vozidly, nasáčkují se do aut tak, aby byla co nejlépe využita a jede se, za hodinku jsme ve Sq. a šlapeme pod Smoke Blufs, což je jedna z mnoha a mnoha lezeckých oblastí, kde jsou skály všemožných obtížností a kolem třiceti metrů výšky. Jedná se většinou o mírně položené plotny a spáry v krásné kompaktní žule. Odjištěno je to minimálně a vše se leze buď na vlastním nebo top rope. My jsme lezli vše top rope, byl to prostě takový trénink, lezlo se pořád a skoro nás nennechali ani odpočinout, takže jsme každý den vylezli 7-9 cest o obtížnostech od 5.7 do 5.9, zkrátka docela pěkné intenzivní lezení v krásné přírodě za krásného počasí s fajn týpkama. Nejhustší byl pětasedmdesátiletý instruktor původem Němec, občas i něco vytáhl jinak toproupil jako zběsilej, nebyl vůbec k zastavení a říkal, že jezdí na snowboardu, na lyžích, i telemark atd., fota z akce jsou již ve fotoalbech.

Žv.

Jak oslavit den díkůvzdání - jezero Garibaldi a Black Tusk - paráda!

V pondělí jsme tu měli Den díkůvzdání. Spočívá to v tom, že si všichni přejí Happy Thanksgiving a baví se o tom, na jaký způsob a který den budou péct krocana. Občas je těžké vysvětlovat, že krocana péct nebudete.
My jsme ale měli na pondělní Den díkůvzdání kanadský třetí historický den, kdy jsme ani jeden z nás nemuseli do práce. A tak jsme vyrazili zase po silnici number 99, směr Squamish a Whistler, někam mezi tato dvě města na pěší okruh Black Tusk (Černý Kel) a jezero Garibaldi.
Vstáváme před půl šestou, tradiční snídaně z výtvorů pekárny Cobs bread, a v 8 už řadíme náš Oblud mezi dalších pár obludů (povšimněte si velikosti písmen) na parkovišti.
Slunce svítí, nebe bez mráčku, vyrážíme do kopce směr Black Tusk, cestou míjíme kemp Taylor Meadows. V kempu jsou asi dva stany, sem tam nějaký sníh (je to už skoro 2000 vysoko), na každý stan je tu vyhrazená taková dřevěná plošinka, pak je tu taky domeček na vaření, čistá kadibudka a kladka na vytahování potravin do výše. Voda z potoka se má prý převařovat, jinak asi hrozí nějaká bobří horečka nebo co.
Potkali jsme pár dalších lidí, ale na to že je svátek a většina lidí má tři dny volna a je to fakt nádherný výlet, tak ne zas tak moc. Míříme dál do kopce, Černý Kel už se ukazuje, v jazyce místních původních obyvatel se to řekne takto: t'ak't'ak mu'yin tl'a in7in'a'xe7en a znamená to Přistávací místo pro Hromoptáka.



Sněhu je asi po kotníky, cesta pěkná, a už jsme pod klem. Dá se na něj prý docela snadno vydrápat, několik skupinek před námi tam bylo, tak se vydáváme taky, ale dva kluci co šli před námi, na jednoho z nich spadnul zvrchu nějaký šutřík, tak na tři stehy, tak místo výstupu předvádíme Kanaďanům z Montrealu naše Buď připraven, Pavel vytahuje obinadlo z kápézetky a já předvádím slušivý obvaz hlavy, pak se Kanaďani fotí, smějí, a běží dolů. Asi nás Hromopták na vršku nechce, tak si říkáme, že se bez výhledu z vrchu bez helmy obejdeme, protože i odsud je pohled do kraje tedy dost dobrý.



Vracíme se kus zpět na křižovatku a odtud se vydáváme skopce k tomu velkému jezeru, jmenuje se Garibaldi a má neskutečně modrou barvu, dá se k němu dojít jen pěšky a když k němu člověk dojde, tak mu spadne brada a má chuť jen mlčet a sedět na kameni na břehu a čučet hodiny a hodiny na vlnky a hory.


To jsme chvíli dělali, pak na náš kámen padnul stín a chlad nás vytáhl dál na cestu k domovu. Celkem to bylo 30 kilometrů pěšky, ale v té krajině to nohám snad ani nepřijde.
Nu a cestou domů jsme naši domácnost posunuli o stupeň výše na společenském žebříčku - koupili jsme si konvičku na čaj! Pro tyto nákupy velmi doporučejeme instituci Garage sale - to se odehrává většinou o víkendu, a vypadá to tak, že prostě když už se vám v garáži nahromadí příliš mnoho nepotřebných věcí, otevřete garáž, napíšete ceduli Garage sale, případně navěsíte k silnici nějaký nafukovací balónek, a prodáváte vaše staré konvičky za 50 centů.
Další fotky z výletu jsou v Albu!
A kdyby vás to sem táhlo, jste zváni na čaj!

Jak v Kanadě hnijí a opravují se domy?

Velice jednoduše:
Základem většiny domů zde je dřevěná konstrukce položená na nějaký betonový základ, která je převážně tvořena trámy 2x10 inčů tzv. tubajteny, z těchto jsou stlučeny tzv. frejmy pokud děláte frejmy, říká se tomu frejming. Frejming pak tvoří kostru i samotného obvodového zdiva budovy. Stropy jsou tvořeny tubajteny postavenými na výšku, pokud chcete udělat balkon necháte tubajteny přesahovat přes frejmy o potřebnou délku, to podle toho jak chcete mít velký balkon. Nosnou konstrukci příček uvnitř můžete udělat z menších profilů tubajfory, tubajsixy...vše důkladně prostřílíme nejlganem. Abychom vytvořily nosníky pro přenesení větších zátěží, má li např. budova více pater, činžák a pod, položíme více tubajtenů vedle sebe, opět na výšku, můžeme slepit a stáhnout dlouhými šrouby a maticemi, pro sichr a taky aby to po nás nemohl nikdo rozebrat opět důkladně prostřílíme nejlganem. A máme hrubou stavbu, hurá! Ale ještě není zdaleka vyhráno. Aby do domu nefoukalo, je třeba udělat šídink, tzn. vše důkladně pobijeme na míru nařezanými překližkami tzv. plajvůdy. Plajvůdy použijeme i na podlahy a balkony, pro montáž používáme skrůws a skrůdrajwa nebo nejlgan, skrůws jsou méně závazné. V případě balkonů se vše následně zabrousí, zatmelí a potáhne jakým si linem, to aby tam neteklo, na balkonech se pod plajvůdy dávají šimy, aby se vytvořil spád a nezůstávala nám tam voda, šimy jsou úzké klíny a pokládají se na tubajteny. Ještě je třeba dům ochránit před vodou, k tomu použijeme pejpr, je to jakýsi nepromokavý papír, nalepíme či přibijeme stejplama. Proti zimince nás ochrání inzulejšn, skelná vata, kterou najebáme zevnitř do frejmů a přistejplujeme přes ní igelit a abychom nečuměli na inzulejšn, až si budeme hovět v obýváčku, osadíme zevnitř drajvól, neboli sádráč. Ještě je třeba doladit zevnějšek, aby domeček hezky vypadal, tak uděláme sajdink. Zde se nabízí asi milión možností: od různých plastových šindelů, přes cemento třískové desky, prkýnka nebo prostě jen omítka apod. No a domeček je hotový.A za zhruba třicet let, pokud jsme třeba někdy dávno na balkon pokrytý linem položili jeden ze svých obřích grilů a udělali tím do lina díru a pro jistotu to několikrát opakovali během těchto let, pak pod lino nateče voda a půlka balkonu shnije. Musí pak přijít tým odborníků a zkušených karpentrů, aby dům opravil a shnilé dřevo vyndal ven a nahradil novým, pak to vypadá asi následovně.....

Máme Oblud

Tak jsme si konečně pořídili nějaké to přibližovadlo. Stala se jím dnes již americká legenda Ford Explorer sport. Nechtěli jsme totiž vyčnívat z davu příliš malým a úsporným autem proto jsme volili auto nebo spíše tančík tohoto typu, zároveň jsme zase o kus blíže zdejšímu životnímu stylu. Prostě jsme potřebovali auto do hor, sněhu a nepohody ve kterém se dá spát a stane se nám oporou při vyjížďkách za zimními radovánkami a nakonec při letním putování Kanadou. Je to auto z roku 2000 a najeto má 177 tis. km. Již jsme se v něm i trochu povozili a jízdním projevem je to typická Amerika v zatáčkách se naklání na nerovnostech houpe a pod kapotou hřímá šestiválcový čtyřlitrový goliáš. Ukazatel spotřeby naštěstí nemá :-), ale není to tak hrozné a člověk si zde při kupování ojetiny moc nevybere a při zdejších cenách benzínu...I give a fuck on that bitches. A jak jsme k němu přišli? Našli jsme ho, kde jinde než na Craiglistu původní jeho cena byla 2500 CAD, ale pak jsme od toho chlapíka, který ho prodával dostali 500 slevu, asi když nás viděl...Základní pojištění na rok a 12%daň nás vyšlo téměř na 2400 CAD a celá tato kupní procedura včetně pojištění, odhlášení, přihlášení, nové spzky a zkoušky emisí (air care), což je něco jako technická u nás, akorát zde se měří jen emise, nám zabrala necelé dvě hodinky.

Zde je pár fotek, říkáme mu Oblud.

KPČ Whistler-Squamish

Tuto sobotu jsme měli naplánovaný jednodenní výlet do Whistleru a okolí, měli jsme již dopředu zamluvené auto v půjčovně a ani jsme si nebyli jisti, jestli nám ho půjčí. V pátek po práci jsme ještě ke všemu měli zapíjení odchodu jednoho kolegy, shodou okolností také Čecha, který se vrací tento týden po roce zpět na rodnou hroudu. Takže nás všechny šef pozval do hospody. Vše se odehrávalo ve velkém kasínu na Bridgeportu. Při příchodu do kasína resp. před něj jsem narazil na dva vchody, jeden byl pro lidi nad třicet a druhý pro lidi pod, na nic jsem si nehrál a zaplul jsem do kóje mě určené, předložil jsem dva doklady totožnosti a byl vpuštěn dovnitř. Poté jsem se zastavil a strnul v poloze užaslého dítěte, které poprvé v životě vidí......no prostě WTF moment. Všude spousta zvuků a světýlek a nekonečné uličky lemované hracími automaty obsazené hrajcími důchodci lemované dalšími důchodci lemované....Proklesťuji se mezi důchodci směrem, kde tuším hospodu, až jsem se proklestil k dalšímu bodyguardovi, který se mě jen zkušebně táže, co kdybych tam náhodou nepozorovaně vklouzl komínem a vyhnul se tak první pasové kontrole, co že tam pohledávám, "jen jdu za přáteli", krátce jsem ho odbyl a usedám ke stolu. Po popíjíme, povídáme šef objednává další a další pivka, po chvilce rounds of shuts of Vodka, pak přichází na řadu bluesová černošská kapela, hráli fakt dobře, rounds of shuts a kolem půlnoci se již všichni vytrácíme domů, všichni jsou celkem slušně, když to řeknu po místňácku, shitfaced a domů se spíše potácíme. No a ráno jsme s Janou vstávali kolem šesté, abychom vyzvedli auto, takže jsem naspal asi 3 hodiny, celkem slušně lilo, a tak se rozhodujeme spíše pro typ výletu kpč. Po vypůjčení vozu, Suzuki SX4 v automatu samozřejmě, se vydáváme směr Whistler. Řídí Jana, neb já ještě nejsem schopen. Déšť cestou ještě zmohutněl, tady totiž když prší, tak opravdu prší, asi tak, jako kdyby vám na hlavu někdo lil bezedný kýbl vody z metrové výšky celý den a ne jenom vám na hlavu, ale taky všude okolo vás. Jedeme po hwy. 99, která se klikatí podél zálivu do Squamische, cestou zastavujeme u dvou vodopádů. první je Shannon Falls

a druhý Brandywine Falls.

Oba jsou doslova pár desítek metrů od dálnice. První padá z výšky několika desítek metrů z útesu nad dálnicí a druhý se jakoby zničeho nic propadá do na naše poměry obrovského kaňonu do hloubky kolem 70 metrů. Po příjezdu do Whistleru zakotvíme na parkovišti a jdeme na obhlídku městečka, shodujeme se na tom, že je to takový kanadský Špindl

a jdeme se podívat do Aboriginal culture center, kde se dovídáme pár zajímavostí o prvních obyvatelích Britské Kolumbie, shlédneme krátký film v místním kinosálku, vyslechneme několik živě hraných aboriginských písní s bubnovým doprovodem a odebíráme se spokojeni zpět k autu. Již se cítím schopný ke krocení plechového poníka, poník proto, byť je to celkem normální auto, tak mezi místními pojízdnými stodolami se téměř vytrácí, také usedám za volant a vyrážíme na Squamish, v řeči místního kmene to znamená něco jako "matka větru". Zde si dopřáváme v jedné příjemné hospůdce Dobrého burgra s hranolky a po ustání deště, první dešťová pauza od rána, jdeme na obhlídku místních lezeckých terénů, bojíme se medvědů neboť je již téměř tma a slintáme nad místní žulou. Po návratu do Richmondu tankujeme cca 30 l projetého benzínu za necelých 40 CAD a vracíme automobil. I přes veškeré nepřízně jsme byli s výletem spokojeni a těšíme se na další.

Žvejk

Živočichopis I.

Nu k bearologii zatím nedošlo. Známe už ale některou jinou místní zvířenu. Dnes ráno jsme měli osobní zkušenost s mývaly. Mývala jsme viděli někdy v prvním týdnu jak skáče z plotu naší zahrady na jinou zahradu, ale dneska ráno jsme viděli co udělá, když naházíte odpadky do popelnice která nemá protimývalí opatření. Zabere vám to tak půl hodiny, kdy sbíráte všechny odpadky všech různých spolubydlících po dvorku a v přilehlých záhoncích, to všechno rozmočené celonočním deštěm, roztrhané na kousky a všechno poživatelné dále rozkousané. Poučila jsem se já (nebudu dávat věci do neprotimývalí popelnice) a paní domácí asi taky, protože rázem je popelnice opravená.
Další setkání, to bylo v úterý, bylo s kojotem. Jedu si takhle po takové pěší cestě která vede mezi borůvkovým polem a rodinnými domky, tu náhle před sebou vidím dva psy. Jeden takový divoký, a jeden nějaký baset. Já jsem zastavila a radši čekala, co se bude dít. Na baseta zdálky pokřikovali, on nakonec přišel a ten divoký přeskočil příkop a vydal se do borůvkového pole. Tak jsem šla od místních zjistit, co to bylo zač a jak moc je to nebezpečné. Takže tedy je to kojot a žere různá domácí zvířata. Když je jeden, tak se ho člověk bát nemusí. Při větším počtu pozor. Dobře.
Zatím poslední zajímavé zvíře je skunk. Viděli jsme ho jen rozjetého na silnici, a to smrděl, chudák. Nu ale stojím v pekárně, měli jsme otevřené dveře, a najednou šílený závan marjánkového smradu. Tak se zasměju a říkám kolegyni, ty bláho, to tu strašně táhne (nebo aspoň o něco takového jsem se pokoušela ze sebe anglicky dostat) a kolegyně říká, no to ale taky mohl být skunk! A já do dneška nevím, jestli myslela to zvíře, nebo druh marjánky...
Žádný z dříve jmenovaných druhů se nám zatím nepodařilo fotograficky zachytit.

Ranní procházky

Ahoj všichni! Nějak jsme se v tom psaní zasekli...
Žijeme si tady docela příjemným poklidným životem. Ráno vstaneme, nasnídáme se, Pavel sedne na kolo a jede do práce, a já se jdu ještě na chvíli uvelebit do postele, protože povětšinou pracuju až od půl dvanácté, ale zase až do osmé večer.
Když neprší jako zrovna teď, tak kolem deváté sednu na kolo a jedu dva kilometry k moři. Vypadá to tam takto, podél pobřeží vede taková štěrková cesta, pak je široký pás takových travin, kde se nemá vstupovat a žije tam asi spousta ptáků a tak,  a v mělkých vodách které jsou hned za tím se prý aklimatizují lososi na slanou vodu.

Po cestě se dá krásně běžet, a každou chvíli vás někdo zdraví a sděluje "To je ale krásný den, že?" nebo "Dobré ráno, to je tak bezvadné být venku, mějte hezký den!" atd. Původně jsme mysleli, že to je tím pěkným počasím, ale minulý víkend jsme se byli jedno dopoledne projít v centru Vancouveru, lilo jako z konve, choulili jsme s v bundách a pod deštníkem, a kolem nás běhali nadšení Kanaďani ve sportovních tričkách, uplně promočení...pohodička. Prý je to normální:-)

No tak tedy dojedu na kole k moři, zamknu kolo u zábradlí a běžím na poloostrov Garry point, kde jsou lodě a výhled, taky je tam památník všem místním rybářům, a jsou tam další nadšení dopolední chodci a běžci a cyklisti, kteří vás zběsile zdraví.
Ne trochu přeháním, u nás se běžci a cyklisti taky docela zdraví, ale tady je to přecejenom trochu víc.

Nu a pak zas zpátky a na kole, rychlá sprcha a do práce. Včera mi hned co jsem se vrátila z ranního výletu volali z práce, jestli bych mohla přijít trochu dřív. Právě jsem přendavala moje pracovní oblečení z pračky do sušičky. Ještě že tu mají všechny ty strojte tak výkonné, za deset minut už byl mokrý jen límeček:-)
V práci je to docela fajn, funguje to tak, že všichni dělají všechno, od zdobení koláčů polevou, povídání si se zákazníky, přes počítání peněz v kase až po vytírání podlahy, takže je to docela různorodé. V 7 zavíráme a zadními dveřmi přijde vždycky nějaká charita, která si všechno zbylé pečivo odveze. Problém je, že jim nesmíme dát nic se sýrem, takže všechny zbytky se sýrem jdou do koše, nebo k nám domu. Takže i když si dost často říkám, že toho domů moc neponesu, tak je z toho vždycky plná igelitka. Už jsme tu zavedli košík na pečivo volně k dispozici všem spolubydlícím. Pak se tam začly objevovat různé další potraviny, které někomu přebývají, tak z toho vznikla taková společná hromádka.

Začla jsem jednou v týdnu učit plavání v takové malé plavecké škole asi 5 km odtud, je to sice docela práce v oboru, ale trochu otročina - učit se musí zásadně z vody, takže po čtyřech hodinách "práce", kdy se mi v bazénu vystřídá pět tříčlenných skupinek dětí (v každé skupince jsou ale různě zdatné děti) tak jsem pěkně rozmoklá a zralá tak na grog, a už se zase těším do teplé pekárny:-)

Docela si s Pavlem libujem v našem bydlení, je tu moc příjemně a útulno, je tu klid a přitom člověk občas potká nějaké spolubydly v kuchyni a popovídá. Včera jsme se byli dopoledne projít s číňankou, která tu má s manželem taky pronajatý pokoj, a bylo to zajímavé popovídání. A od Imama jsme včera dostali nějaké specielné indonésské sušenky, ještě jsme je neochutnali. Imam je celý paf z toho jak chutná jabko a paprika. Asi mu tu chybí nějaké sladké mango.

Jak je tady v Kanadě skoro každý nějaký přistěhovalec odněkud, tak jsou takoví tolerantní mi přijde. Vůbec se divím, že mě tady v práci nechají bavit se se zákazníkama, a oni jsou na podivnou angličtinu asi zvyklí. Včera se mě zas paní ptala, jestli parlé francé, že mám takový přízvuk. Tak jsem říkala že parlé počesku... už mě hádali na Rusko, Německo, Francii, ale na Česko ještě ne.

V sobotu máme s Pavlem oba volno v práci! Máme zamluvené auto v půjčovně a chceme jet do Squamish, ale nějak jsme si neuvědomili před odletem že na to bude možná potřeba kreditní karta, kterou teda nemáme, tak nám držte palce:-)
A nebo holt vyzkoušíme nějaké alternativní dopravní prostředky.

Po ranním výhledu z okna jsem si na dnešní dopoledne naplánovala blog a uvařit kuřecí polévku. První splněno, teď asi budu muset do pláštěnky a na průzkumnou výpravu do řeznictví.

Všechny moc zdravíme!

Jana

První dva dny na stavbě

Dnes jsem byl již podruhé na stavbě, pracuji s jedním Čechem a pak se tam střídají různí Kanaďané. Naší náplní je renovace balkónů, nebo spíše teras dřevěného činžáku, naprostá většina domů zde je dřevěná, takže pracujeme se dřevem. Jedná se o řezání překližkových desek na míru, pokládání a šroubování na konstrukci balkonu. Dále se také věnujeme demontáži již nevyhovujících prvků těchto balkonů, což provádíme víceúčelovými nástroji, palice, páčidlo a elektrická přímočará pila. Pracovní doba vždy krásně rychle uteče. Pracujeme od 8:00 am do 4:00 pm za 12 CAD/hod. První den jsme dělali balkon u jedné paní a pána, podle mě jí mohlo být tak kolem 65 let možná i více, měla pootevřené balkonové dveře, a tak jsme nemohli nezaznamenat, že tito již pravděpodobně důchodci jsou vášnivými kuřáky trávy. Zapletl jsem tak rozhovor s kolegou na toto téma. "No jasně tady hulí snad úplně všichni" odvětil. "A je to tu legální?" ptal jsem se dál."Ne, ale stejně všichni hulí". Gram tady totiž stojí podobně jako u nás, ale tady si na něj mnohem snáze vyděláte i s průměrným platem, takže je tady hulení mnohem dostupnější. Dále jsem se dověděl, že se tu každý duben, myslím že to je dvacátého, koná velká huličská akce, kde se sejde celé město, nebo teda spíš jen ti co hulí, takže skoro celé město. A navzájem si prodávají trávu, vyměňují recepty, babičky prodávají sušenky a tak podobně. Jinak paní byla fakt milá a chtěla nás pozvat dále, to jsme odmítli s tím, že musíme pracovat, tak nám dala alespoň mysli tyčku a džus, prostě byla fakt v pohodě. Toť vše...

Žvejk.

První den v pekárně

Nu tak zatímco Pavel si jezdil na kole po nákupech, mě se podařilo toto:

naučila jsem se krájet chleba (pár mračivých zákazníků a vyhozená půlka bagety)

poznám whole wheat bread od white bread (ale dalších asi padesát různých pečiv mi musí zákazníci ukazovat prstem)

uhnětla jsem asi 40 kg těsta na zítřejší bagety

povedlo se mi namarkovat do kasy, že paní zaplatila za chleba 10.000 dolarů

vytřela jsem podlahu

umyla jsem rošty na chleba

naučila jsem se obsluhovat megaobří hnětač těsta

nu celkově to byla docela legrace. Držte mi palce, ať zítra nedám do těsta třeba padesátkrát víc droždí nebo tak něco...ani bych se tomu moc nedivila :-))

Wanna be a carpenter?

If you want to be a true carpenter or carpenter helper you must have this equipment:

Working clothing
Hard hat
Safety gloves
Safety shoes with steel toe-cap and steel sole with puncture protection.
Hammer
Pencil

a to vše za úžasných 240 CAD včetně třech zámků na kolo.

 tool belt and saw missing only. But I'll buy it later.

Tak jsem si dneska projezdil Richmond křížem krážem po obchoďácích a ocenil jsem zdejší systém uspořádání ulic: celé město je protkáno čtvercovou sítí hlavních ulic, které se táhnou od V na Z a od S na J a v celé délce se jmenují stejně, takže nemáte šanci zabloudit pokud nejste úplný loser. Celý Richmond je taky úplná placka, takže ho na kole prosvištíte 1, 2.
Dobré obchody na nákup nářadí a pracovních potřeb jsou:

Home Depot
Mark's
Canadian Tire

Ahoj kamarádi!
Tak jsme tady.
V pondělí jsme přiletěli do Vancouveru, vystáli si tři hodiny frontu na letišti na pracovní povolení, to jsme bez problémů dostali, a už nám volala naše paní domácí, kde to tedy jsme. Řekli jsme, že už vyrážíme z letiště, a protože už asi chtěla jít spát, zakázala nám jet hromadnou dopravou a doporučila taxík, což bylo docela příjemné a asi i rozumné.
Dostali jsme pokojík s měkounkým kobercem a velkým oknem na zahradu. Dům vypadá zvenku trochu jako palác a zevnitř je všude mramor a sádrokarton. Paní domácí je asi číňanka a je někdy trochu zmatená, má dvě práce a dceru a pronajímá asi milion pokojů v tomto domě, každý den zatím potkáme někoho nového v kuchyni, kdo nám říká, že už tu bydlí dva měsíce.
Úterý jsme strávili vyřizováním daňového čísla a kanadských sim karet, které jsme ve středu šli řešit znovu, nebo se z jednoho telefonu nedalo zavolat na ten druhý. Ale byli na nás všude moc milí. A taky jsme v úterý jeli Skytrainem (metrem bez řidiče) do centra Vancouveru, abychom zjistili, jestli chceme zůstat v té naší příměstské čtvrti jménem Richmond. V centru je to dost zajímavý a pěkný, ale asi jsme rodilá pražská naplavenina, tak je nám i v místní naplavenině líp.
Co jsme z naší procházky zjistili:
Je tu všechno velké.
Například mrakodrapy.

A taky stromy.

Taky auta a lopuchy.

Prošli jsme se Stanley parkem a docela utrmácení jsme se vydali domů. V sámošce nejblíž k nám jsme šli nakoupit zásoby základních potravin pro naše přežití. Zjistili jsme, že i v obchodě je všechno velké. A tak máme čtyři kila mouky a čtyři kila cukru. Mohli jsme taky mít hektolitr kečupu nebo dvacet litrů zmrzliny. Ale to pořídíme až budeme vědět, že přijede nějaká návštěva. Zatím se musíme obejít bez kečupu. Máme zatím místo něj javorový sirup.

Ve středu jsme vyrazili na obhlídku pracovních příležitostí. 

Výsledek: 

Jana bude dělat paní pekařku a prodavačku chleba v místní pekárně (v pátek to propukne)

Pavel bude buď McDonald french fries manager nebo ski servisák nebo malíř pokojů, nebo možná tesař, podle toho kdo se ozve dřív.

Nu a dnes ve čtvrtek jsme si koupili supr čupr second-hand kola! Hurá hurá hurá! Konec prochozených polobotek, neboť i vzdálenosti jsou tady veliké. Držte nám palce, ať se nerozsypou, neb nemáme žádné nářadí a paní LiLi (domácí) asi taky ne.

Jinak jsme dnes udělali dobrý skutek - nabídli jsme večeři našemu spolubydlícímu Imamovi z Indonésie. Je moc milý, a má tady asi pěkné kulturní šoky. Zatím musí jíst všechno jídlo s rýží. A ještě se mu prý nepovedlo najít něco, co by bylo Indonésské kuchyni podobné. Dnes si nějak rozmrazil krevety a pak je prý přesolil. A tak jsme mu dali kus našich zapečených lilkorajčatobrambor a prý je to skoro jako v Indonésii. Taky nás zachránil, protože došel toaletní papír. Řekl sice, že to je jako v Indonésii (voda stačí), ale vytáhl nějaký co měl z hotelu. A tak se máme dobře.

Moc Vás všechny zdravíme!