Pomalu balíme

Tak jsme ještě nahráli poslední dvě alba fotek, na předposledním můžete obdivovat vodopády NP Yoho některé dokonce i s duhou, bohužel jednorožec nám pokaždé utekl ze záběru, jelikož hrozně rychle běhá. Dále tam naleznete pár fotek z NP Mt Robson, kde jsme podnikli jen krátkou vycházku k jezeru pod horou Robson, dumající medvídky, tentokráte hodně zblízka, celkem jsou tři a zadumané krajinky s jezírky a komáry parku Wells Grey.
V posledním fotoalbu můžete shlédnout naše koupání v termálních lázních Sloquet, což bych si troufl označit za jedno z nejlepších koupání jaké jsem kdy zažil. Pokud máte auto se kterým vám nevadí jezdit tři hodiny v kuse po schodech, pak jste správným kandidátem pro tento výlet. Lázně se nacházejí hluboko v lesích, kam se dá dojet jen po prašných a kamenitých cestách od nejbližší asfaltky je to cca 75 km. Samotné koupání probíhá přímo v potoce, který se vlévá do horské bystřinky. Na potoce jsou udělány hrázky z kamenů, které ohraničují jednotlivé bazénky. Jednoduše si tak můžete vybrat bazének s teplotou, která vám nejvíce vyhovuje a lebedit si v něm celé odpoledne. Nejlepší jsou bazénky dole u ústí potoka, kde můžete sedět v horké vodě a vedle vás teče studený potok, takže můžete mít jednu část těla ve studené a druhou v teplé vodě, nebo když je vám horko skočíte do potoka a pak zase na zpět. Takto jsme strávili celé odpoledne. U lázní je přímo lesní kemp což jsou jen místa pro stan vedle cesty, kde se dá spát a stojí cca 13 CAD za jedno auto, moc lidí tu ale nepotkáte ani když je v BC svátek, takže je tu celkem klid.
toť vše k posledním dvěma albům.
Už se na vás moc těšíme letíme v úterý.

Kanadské Rockies

Ahoj, tak se opět hlásíme. Naše skupina se rozrostla o další dva členy, Marušku a Romana. Máme za sebou putování v Rocky Mountains, kde jsme podnikly šestidenní trek v horách, po dvou dnech odpočívání jsme dva dny sjížděli divoké vody Kootenay River, koupali se v termálních lázních, prohlídli jsme si Yoho NP, kde jsme podnikli jednodenní výlet a pak jsme se přes Mt robson NP vydali do Wells Gray Park, kde jsme se prošli po rozkvetlých loukách plných komárů - dvoudenní vandřík a teď moc všichni zdravíme z hamburgerárny. R+M+J+P

Cestou na jih

Ahoj ahoj ahoj ahoj, právě jsme nahráli pár foteček co nás potkalo cestou na jih. Z Carmacks jsme vyjeli směr Faro a pak na Campbell Hwy což byla zatím asi nejnáročnější část cesty co se týče řízení. Campbell Hwy je totiž cca 400 km dlouhá štěrkovohliněná a asi tak 5m široká cesta s výmoly s nádhernými výhledy do okolí, připomíná to asi jako, kdyby jste jeli prvními zónami šumavského národního parku. Na celých 400 km jsme potkali nanejvýš 10 aut. Campbell Hwy ns dovedla do Watson Lake, kde bylo asi 78000 cedulí z různých koutů světa. Odtud jsme pokračovali po Alaska Hwy na Liard Hot Springs, kde jsme přespali a užili si koupel v horkých sirných pramenech, které jsou zbudovány přímo na potoce v lese, přes ropná pole a kemp pro dělníky ropných polí, do Alberty do městečka Grande Prairie, kde teď sedíme v A and W a píšeme tento článek a tak podobně. Zítra bychom měli snad už dorazit do Jasperu.

Dawson City - Thombstone Provincial Park

Tak se opět hlásíme z civilizace!
Z Tok na Aljašce jsme vyrazili na Chicken, což je původně zlatokopecká osada a stále ještě je, zde jsme přespali v lesíku za hospodou s živou hudbou. Následující den jsme se plácli u jednoho z přítoků Fortymile River a zkoušeli jsme rýžovat zlato naší novou, zlatokopeckou, plastovou pánví zakoupenou v Tok. Po cca třech hodinách jsme vyrazili směr Dawson, silnice je zde už jen hliněná cesta se štěrkem a máte pocit, že jedete po hřebenech Krkonoš. Po prohlídce Dawsonu a večeři se jedeme podívat na Bonanza Creek a obří rypadlo na zlato a pak hurá na kutě do kempíku ke Klondike River. Další den razíme dále na sever po Dempster Hwy podél severního Klodajku do Thombstone Provincial Park, zde jsme se zdrželi na šest dní z toho čtyři dny v horách. Naše auto již vypadá jako koule bahna. Po krásném treku otáčíme zpět na jih a pokračujeme po Klondike Hwy směr Camracks a Watson Lake. Dále nás čekají Kanadské Rockies a Calgary.
Nové album již v prodeji....

Až jaro na Aljašku...!!!!

Zdravíme z Aljašky, kupodivu, je tu tepleji než na Yukonu! Už dva dny jsme v tričkách!
Po dlouhé době jsme chytili internet, sedíme na zemi v kempu a sosáme zásuvku určenou pro karavany. A chtěli jsme si k tomu koupit kafe, abysme nebyli takové vyžírky, ale je tady den nezávislosti, takže se místo kafe dávala zmrzlina zadarmo. Nahráli jsme spoustu nových fotek, je to asi za posledních deset dnů, cesta z Whitehorse přes Carcross do Skagway a zpět do Whitehorse. A potom z Whitehorse přes Beaver Creek, Tok, Glenallen, Chitina do McCarthy a Kennicot, starého důlního města, kde se těžila měď. Tam jsme byli na čtyřdenním výletu po horách, byla to paráda. Viděli jsme z dálky medvědici z medvíďátkama, bylo to fajn, byli akorát tak daleko že jsme se navzájem neděsili. Ostatní méďové na fotkách jsou z auta:-)). Taky jsme si tak jednou večer vařili večeři, až přišel dikobraz. Teď si nakoupíme chleba, máslo a zeleninu abysme nedostali kurděje a vyrážíme zpět na Yukon do Dawsonu (rýžovat zlato:-) a taky na výlet do Tombstone. Tak se mějte dobře!

Pozdrav z Yukonu

Tak jsme konečně v Yukonu a máme za sebou již jeden malý neplánovaný vandřík. Jeli jsme sem necelé čtyři dny autem. Vyjeli jsme z Vacouveru kaňonem Fraseru přes Lillooet, Prince George, White Horse a dále na sever k národnímu parku Kluane.Cestou jsme v jeden den viděli asi osm medvědů, jen tak z auta a to asi během dvaceti minut. White Horse je průmyslové městečko, které vzniklo v souvislosti se zlatou horečkou v letech 1896-1898 a sloužilo jako překladiště materiálu. Kousek nad ním totiž pramení řeka Yukon, která vytéká z jezer pod horami. A právě zde začínali svoji plavbu zlatokopové, kteří dorazili k jezerům po překonání Chilkootského průsmyku a na vlastnoručně zhotovených lodích splouvali Yukon do míst, kde teď leží Dawson City. V místě města White Horse pak byla stejnojmenná peřej, kde se jich spousta utopila. To ale jenom tak na okraj, vraťme se zpátky k vandříku, šli jsme třídenní trek údolím řeky Slim až téměř k ledovci Kaskawulsh. Druhý den jsme vystoupali na Observation Mountain odkud byl překrásný výhled na ledovce a okolní hory.

A třetí den jsme se vraceli zpět. Cestou tam i zpět jsme viděli spooousty stop od medvídků grizzly, ale žádného jsme nepotkali a spalo se nám ve stanu celkem dobře. Některé jsme pro vás i vyfotili - k nalezení v novém fotoalbu. Dále máme namířeno za hranica USA na Aljašku do Národního Parku Wrangell což je jen druhá strana Kluane za hranicemi, ale jede se tam asi dva dny a dále zpět do Yukonu do Dawson City a N.P. Thombstone. Jinak ale nejsme jediní kdo sem do hor chodí, a všechny lidi co jsme potkali byli taky ve dvou, oni totiž medvídci lidi naštěstí nejedí.

Vandřík ve Stratchona National Park

Ahoj lidičky opět se hlásíme z ostrova, tentokráte ze Starbucks. Po West Coast Trailu jsme navštívili mojí pratetu v Courtenay, kde jsme strávili jednu noc na zahradě v camperu, což je taková věc která se nasazuje na korbu místních obřích pickupů a dohromady pak vytvoří něco jako karavan, pokud to zrovna nepoužíváte a potřebujete se svým truckem odvézt třeba tunu hlíny, camper postatvíte na takové chůdy na zahrádku a odjedete, taky jsme měli úplně delikátního lososa. Anyway druhý den ráno jsme vyrazili na vandřík do Stratchona parku s cílem Mount Albert Edward. většina cesty byla ještě pokrytá sněhem do kterého jsme se neustále propadali po kolena, ale to nás neodradilo a došli jsme až k Circlet Lake, kde jsme se utábořili. Druhý den jsme se vydali na horu, cestou byla mlha, takže jsme nic neviděli, ani cestu, která byla pod sněhem a místní značení je takové, že v podstatě není, takže jsme ocenili služby naší GPSky a natrasovali jsme si do ní cestu po které jsme se bezpečně vrátili nazpět do stanu. Hora je sice známý turistický cíl, ale nahoře nic nebylo, tak jsme tam alespoň postavili Inukshuk. Po další noci u jezera jsme se vydali nazpět k autu, naše boty se rozhodly urychlit tání sněhu tím, že do sebe nasály co nejvíce vody, jdeme více méně po azimutu, protože sníh z cesty stále ještě neodtál a fáborky, které by měly značit cestu jsou v intervalech asi 635 m, opět oceňujeme náš přístroj při hledání cesty sněhem zpět.
Vandřík se nám moc líbil a v Pátek vyrážíme zpět na pevninu směr Yukon a Alaska.....

Tak zas dovi....

West Coast Trail

Ahoj rodino, ahoj kamarádi!
Zdravíme Vás z McDonaldu v Port Alberni na Vancouver island. Jsme úspěšně přestěhovaní v autě. Strávili jsme šest dnů putováním po cestě West Coast Trail, původně postavené jako záchranná cesta pro ztroskotané námořníky na západním pobřeží. Pěšky 75km, pak zpět k autu asi 400km stopem, obojí byla paráda. Koukněte na fotky v albu, pokud se budete pozorně dívat, najdete lvouny, tuleně, orly, modrého ptáka, velrybu, medvídky, hvězdice, psa pozorujícího velryby (jmenuje se Molly), stopy vlka a medvěda, viděli jsme i stopy pumy, ale ty jsme nefotili, protože na skrčeného člověka může zezadu skočit:-))...nééé upřímně prý dospělý člověk je na ní prý trochu moc velké sousto, taky jsme viděli medvědí hovna, ty jsme taky nefotili.
Při stopování jsme se naučili kanadský vtip. Víte, co má společného sex v kanoi a americké pivo?..............................................................................................................................................................................................................................................................................Obojí je až moc blízko vodě.
A to jsme teprv na Vancouver island! Co nás čeká za vtipy na Yukonu????:-)))))))))

Heliskiing Bella Coola

Ahoj lidi, tak se opět po třech týdnech hlásíme, měli jsme tu po tu dobu návštěvu. Přijeli za námi jany rodiče a my jsme měli za úkol jim to tu ukázat. Vzali jsme si s Janou na týden volno v práci a první čtyři dny jsme vyrazili na heliskiing do Bella Coola, což je jedno údolí asi 500 km severně od Vancouveru, je v něm i stejnojmenné městečko, kde žijí převážně indiáni a nachází se na konci hlubokého fjordu. Letěli jsme tam malinkým letadlem z Vancouveru, kam jsme museli lézt skoro po čtyřech.
Co říci k lyžování, koncem dubna je jaro dole v údolích v plném proudu, ale na vrcholcích hor na nás ještě čekal panenský prašánek. Lyžování tak bylo naprosto fenomenální a nebylo to rozhodně žádné flákání. Ubytováni jsme byli v Tweedsmuir Park Lodge, což je v podstatě chatkový tábor, každé ráno rozcvička(dobrovolná), výhled na hory, okolo jen lesy a probouzející se příroda a pak celý den na lyžích. Za den jsme stihli kolem deseti až dvanácti jízd, takže čas na zevlování moc nebyl. Měli jsme jeden den volna a tak jsme si prohlédli městečko, nekoupili jsme tam nic, protože nic neměli, zašli jsme si s naším horským vůdcem na pivo a pak jsme se šli podívat na 15000 let staré vyřezávky do kamenů původních obyvatel. Indiáni zde žijí v polorozpadlých domech obklopených odpadky a vraky aut, takže to tu vypadá trochu jako cikánské slamy na Slovensku pod Nízkými Tatrami. Při večeři jsme pak dokonce viděli i méďu, nestihli jsme ho ani vyfotit. Z této akce jsme sestříhali krátké videíčo s hudbou zde:

Naleznete ho také ve fotoalbech. Cestou zpět jsme opět letěli letadýlkem, tentokrát s mezipřistáním. Letadlo najednou přistálo mezi lesy, ani ze vzduchu nebylo nic vidět jen dráha letiště a tisíce čtverečných kilometrů lesa. Zde vystoupila jedna paní a druhá přistoupila a letělo se dál, asi zastávka na znamení nebo co..

Dalším bodem programu byl čtyřdenní roadtrip po jihu BC. To jsme akorát přiletěli z Bella Coola, jednu noc jsme strávili doma, vzali Oblud a vyrazili na cestu směr Whistler-Lillooet-Lytton-Penticton-Hope-(zde se natáčel Rambo) a Harrison Hot Springs, kde jsme se vykoupali v teplém sirnatém bazénu. Cestu jsme poznali místní venkov, viděli vodopády, které jsou zde na každém kroku, navštívili místní vinice a ochutnali vínko, opět jsme viděli méďu, tentokráte z auta, byl vedle silnice, ale než člověk vytáhl foťák, byl fuč. Jinak prostě pohodový výlet. Více vám asi řeknou fotky.

Joffre Lakes Backcountry

Ve městě už se dá chodit v kraťasech, na horách skoro taky a nám se konečně podařilo vypravit se na skialpy na Joffre Lakes a parádně tak uzavřít skialpovou sezónu vejletem, kterej byl naklepanej jak řízky a máme z něho pro vás opět mrtě modrobílejch fotek. Nebyl ňák extra dlouhej, ale stálo to zato, ostatně posuďte sami. Byl s námi i náš kamarád ze Slovenska Petr. Cesta vedla přes tři zamrzlá jezera, z nichž vždy to další je hezčí než to předchozí, stezičkama lesem po zledovatělém firnu až k poslednímu a největšímu Upper Joffre Lake, odtud již prostorným údolíčkem do sedla pod Mt. Taylor, tam oběd a hurá dolů, dokonce jsme na sjezdu zpět vychytali i trochu prašánku. Sluníčko z nás vysálo co mohlo a vyrýsovalo na gezichtě brýle, a tak jsme se na cestě zpět v Pembertonu zchladili milkšejkem ve westernovém mekáči. Tak zas někdy ciao.

Stále poznáváme okolí

Už jsme zase dlouho nic nenapsali, tak aby jste si nemysleli, že se tu jen tak flákáme, tak teď něco píšeme. Již pár týdnů se snažíme vyrazit na skialpový výlet na Duffy lakes, ale na horách o víkendech stále sněží a lavinová situace nám to vždy znemožní, krátíme si tedy čas různými způsoby, jako je třeba lyžování ve Whistleru. Odtud mnoho fotek nemáme, neboť když tu jsme stále lyžujeme a na focení není čas, oběd si vždy dáme v lanovce Peak2Peak a pak zas rychle hurá na lyže, Whistler vás prostě v klidu nenechá a pokaždé je zde co objevovat. Při poslední návštěvě jsme se vyřádili na sjezdovkách nesjezdovkách na Black comb, jedná se v podstatě o freeride, jaký můžete zažít při skialpových tůrách a dát si ho několikrát za den, jen je tam cedule, že je to na vlastní triko. Na nástupní místo se většinou musí kousek popojít s lyžemi na ramenou a hurá dolů. Sjíždí se strmými žlaby a svahy po úbočí hřebene na severní straně, kde stále ležel prašánek.

Nebo třeba jedeme na výlet do hor nad Vancouver, občas se nám stane, že tam ani nedojedeme, jako třeba předminulý víkend, když jsme vyrazili na nějaký trail do hor. Vypadalo to asi takhle: jedeme autem, " Hele co to tady je? " " To vypadá jako westernové městečko." " Co to je támhle? " " To je nějaká pevnost nebo co?" Tak takhle jsme kupříkladu objevili Fort Langley, Tato pevnost je považována za místo zrození Britské Kolumbie, stalo se tak v roce 1858. Nezbývalo nám, než si koupi lístky a jít na prohlídku. Potkali jsme tam starou indiánku, která nám ukazovala, jak vyráběli dříve košíky a provazy a vyprávěla nám o svém dětství, internátních školách a podobně.

Zvenku pevnost připomíná keltská opida, obehnána je palisádovou hradbou, uvnitř pak naleznete dřevěné stavby, sloužící různým účelům, jako je třeba kovárna, sklad, hlavní budova a pod.

Dále jsme se šli podívat ještě do městečka, kde jsme narazili na obří vetešnictví, ve kterém měli hromady retro věcí, jako je třeba staré nádobí, staré plechové cedule, hračky, knihy, dokonce spoustu lahví nenačaté Coca coly z nichž nejstarší jsem našel z roku 1970, či staré běžky Artis. To vše nám zabralo celkem dost času, takže nám na trail již nezbyl čas.

Na poslední výlet jsme vyrazili tuto sobotu s kamarádem Petrem ze Slovenska. Šli jsme do Lynn Valley s tím, že pokud by to šlo, mohli bychom vyjít na Colyseum Mountain.

Cesta se stále zhoršovala a sněhu přibývalo.

Začalo i pršet a když jsme došli k čelu spadlé laviny, řekli jsme si, že pobíhat za deště v laviništi, když je okolo přes dva metry sněhu, není úplně nejlepší způsob jak trávit dovolenou a tak jsme to otočili a šli nazpět. Cestou dolů začalo ještě více pršet došli jsme tak po třiadvaceti kilometrech k autu zcela promáčení, ale výlet to byl celkem hezký.

Jo a hlavně.......

 

Na to nezapomínejte, jsou úplně všude a sledujou vás na každým kroku.....

Pár víkendu bez lyží

Minulé dva víkendy na horách dle předpovědi bylo počasí nic moc, a tak jsme zaplnili některé z mezer které máme v turistickém poznávání Vancouveru. Jednu sobotu bylo tady dole ve městě krásně, vydali jsme se do Stanley parku a obešli jsme ho celý kolem pobřeží, jsou tam pláže a útesy a restaurace a lodě. Když uhnete od pobřeží, je tam docela hustý vzrostlý les, obří tlusté cedry, jezírka a veverky a mývali. V jezírce jsou prý bobři ale ty jsme neviděli. Taky se cestou podlézá Lions gate bridge. Nakonec jsme šli na plácek s totemy. Kdybych byla Indián, tak ve Stanley parku bych dřív taky klidně bydlela. Ušli jsme asi dvanáct kilometrů, pak jsme šli na boulder a pak jsme měli hrozný hlad.

Další sobotu lilo jako ve Vancouveru (to je nové přísloví). Jeli jsme se podívat do Museum of Anthropology, který je v kampusu University of British Columbia (je to univerzita kousek od centra ale obklopená jenom mořem a lesem). Bylo tam asi milión havraních masek které mají indiáni na své obřady, a když jsou na polici, tak musí mít zagumičkovaný zobák, aby v noci neklapaly a nechtěly někoho sežrat. Taky tam mají koutek o tom jak špatně tady chtěli naučit indiány evropským způsobům v internátních školách. Poslední obrázek je moderní indiánské umění.

A nakonec můj dnešní úlovek. Čtrnáct želv na jedné fotce!

Do severního Vancouveru

Je to asi jako psát článek o cestě z Horních Počernic do Radotína, ale včera jsem jela do severního Vancouveru koupit si nějaké knížky. Jede se tam od nás z Richmondu autobusem, Skytrainem, Seabusem, autobusem, a pak to samé zpátky - autobus, Seabus, Skytrain, a pak mě Pavel vyzvedl Obludem.
Skytrain je metro bez řidiče. když si sednete uplně dopředu, tak máte výhled jako kdybyste řídili. V centru jezdí pod zemí, ale v Richmondu jezdí naopak na sloupech nad zemí, pak přejede most přes North Arm Fraser river (jsme tady v deltě, takže snad vždycky když jedete přes vodu tak je to nějaké rameno Fraser řeky) a zajede pod zem. Za dvacet minut jste v centru na přestupní stanici Waterfront, ze které se přestupuje i na Seabus. to je široká placatá loď která jezdí sem tam Vancouver - Severní Vancouver, jede asi 15 minut přes moře a platí na ní jízdenka na hromadnou dopravu.

Z přestupu ze Skytrain na Seabus

Z loďky

A jste skoro tam! Severní Vancouver je celý do kopce a čím víc jste nahoře v kopci tím víc jste už skoro v lese. Jste tam v civilizaci asi jako kdybyste bydleli v Dejvicích, akorát občas přijde medvídek podívat se co je v popelnici. 

Vancouver ze Severního Vancouveru

To je asi všechno z včerejších zážitků. Dneska dopoledne spolubydlící Bijan (Bižan) vaří v kuchyni, probírali jsme rozdíli mezi českou a Íránskou mátou (s pomocí google obrázků) a teď mi přinesl nějakou čočkovo -  mátovou polívku, která prý není polívka ale "Ošš". Tak mám oběd!!! Pak si půjdu zaplavat a na půl třetí do práce. Jak se máte vy? Napište! Hojahoj!

J.

Naše sobotní lyžovací odměny

Ahoj všichni!
Už jsme zase dlouho nepsali o lyžování:-) Ale než začnu, akorát přišel Pavel z kuchyně, s kafíčkem pro nás pro oba, k tomu koláček z pekárny (naše nejoblíbenější jsou s malinami a bílou čokoládou...no akorát si Pavel to kafe osolil místo osladil, tak schválně jaký bude druhý pokus.
Ale musíme se pochlubit (teda Pavel), máme nový okýnko na Oblud, namontovaný, parádní!!!
Tak nějak před třemi týdny začlo konečně pořádně sněžit, já jsem v práci vyškemrala volný soboty, a tak si dopřáváme o sobotách lyžovací odměnu za týdenní režim. Před dvěma týdny jsme byli zase na Mount Baker, bylo to o dost lepší než když jsme tam byli poprvý, hlavně daleko víc sněhu. Jsou to dva kopce asi se šesti sedačkovými lanovkami, lanovky jsou bez žbrdlení a bez opěrek na nohy, prostě přece kdo jede lyžovat tak musí umět sedět na lavičce, a z kopce jsou značené sjezdovky, ale tak nějak pokrývají celý kopec. Všechny jsou na vlastní nebezpečí, a ty co jsou těžší tak je na nich ještě cedule že jsou na vlastní nebezpečí, a u těch co vedou úplně lesem je ještě provázek s cedulí úplně na vlastní nebezpečí a pozor na neoznačené překážky. Tam, co se opravdu nesmí, je cedule "Jestli sem pojedeš, tak ti odstřihneme skipas a už tě sem nikdy nepustíme." Kromě této poslední kategorie, kam se fakt nejezdí, jezdí všichni všude.
Carverový oblouk tu asi nevypilujete, ale zase se tu naučíte rychle zatočit mezi stromy, seskočit z nějaké boule, a malovat obloučky do prašánku. No je to paráda. Odpoledne začlo sněžit, a když jsme v půl čtvrtý přišli k autu, měli jsme na něm asi deset centimetrů. Nevýhoda Bakeru je to, že cestou zpátky (tam jezdíme před šestou ráno, takže to tolik nehrozí) se čeká přes dvě hodiny na hranicích zpátky do Kanady, to je tady prý úplně normální, protože Kanaďani jedou na víkendový nákup do USA, protože je to tam prý levnější. My jsme to moc nezkoumali, koupili jsme si jen levnější benzín a stejně drahý kafe.
Další sobotu jsme  vyjeli do Whistleru. Tak tam je to asi jako třikrát větší Baker a ještě k tomu nějaký Alpský středisko s upravenýma sjezdovkama dohromady. Lyžovali jsme jako diví, oběd jsme si snědli v rekordní lanovce Peak to Peak, která je napnutá strašně vysoko nad údolím a vede víceméně vodorovně z jednoho kopce na druhý, dokonce tak vysoko, že z ní jednou prý nějaký manželský pár vyskočil s padákem, a teď je proto hledá policie. Lyžovali jsme tak intenzivně, že jsme ani neudělali žádnou fotku. Ale bylo to parádní. Byl s námi ještě Pavlův kolega z práce Vojta, vzali jsme ho cestou zpátky do naší oblíbené Indické hospůdky, dal si odvážně kozí maso na kari, dostal spoustu kostí a tvářil se že už s námi příště na večeri nepůjde.
My jsme si dneska slíbili k večeri alio olio špagety, a rozhodli jsme se, že se půjdem ještě teď večer protáhnout na boulder, tak musím končit.
Moc zdravíme!
Hojahoj!
J.

Živočichopis III.

Hola hola!
Původně se měl článek jmenovat Do Richmondu přišlo jaro, ale nějak jsem zjistila, že jsem zase u zvířat.

Podtitul: kočičky, krávy, králíci, mrtvý žáby, moučný červy, myši a želva.

Na okolních horách konečně napadl pravý kanadský prašánek, a tady dole v nížině už je jaro. Otužilí místní Kanaďani a Číňani chodí v kraťasech a v žabkách (což někteří dělali i když bylo chladněji, jen ten jeden den kdy byl sníh se vytáhly sněhule a všichni se tvářili co že se to tady stalo), v parku na pobřeží vyrašily krokusy a v pekárně se začly množit myši víc než normálně. Boj proti myším je v naší pekárně dost legrační. Myši bydlí ve stěně mezi pekárnou a čínskou restaurací která s námi sousedí. Chodí k nám na drobky, sice uklízíme jak diví, ale stejně tam vždycky nějaké najdou. Dostanou se k nám dírou ve stěně, kterou k nám jdou vodovodní trubky. Asi tak jednou za dva týdny k nám přijde specializovaná firma, dva chlápci v nažehlených bílých košilých a přes ně v černých nažehlených kombinézových montérkách s baterkami, a důležitě posvítí do všech koutů, pod troubu a pod ledničku, vysypou pastičky na myši a napíší protokol kolik kousků našli, a pak se poradí o tom, že by bylo dobré nějakým plechem překrýt ty díry ve zdi kterými k nám chodí, že to přece v té druhé pekárně fungovalo. A tento proces probíhá už od září, my akorát občas zameteme myší hovínka a ječíme když narazíme na myšku (zákazníci se občas diví proč že jsme to vyjekli a proč se s kolegyněmi smějeme) a specializovaná firma ještě žádný plech nenašroubovala.
Taky jsem objevila červíky v jedné ingredienci která se dává do sladkého pečiva...naštěstí máme s Pavlem oblíbený pečiva, do kterých se zrovna tohle nedává.
Dneska jsem měla volno, nemusela jsem se tedy zabývat žádnými pekárnovými zvířátky a jela jsem po dlouhé době na běho-procházku k moři. Objevila jsem právě ty krokusy a kočičky.

Když jsem je nahrávala z telefonu do počítače, našla jsem spoustu starých úlovků. Jednou v zimě, jdu si tak z práce, a kousek ode mě, přes silnici, mýval. Seděl a naštvaně na mě čuměl. Na obrázku vidíte jeho svítící oči. Vypadal ještě naštvaněji když na něj můj telefon blesknul.

Máme tady oblíbenou hospůdku, ve které jsme objevili pivo podobné české Plzni. Jmenuje se Dead Frog - Mrtvá žába. Když jsme se jednou večer vraceli po žábách domů, potkali jsme na parkovišti před obchodním "centrem" (což jsou prostě obchody nakupené kolem parkoviště) králíka. Vypadal zmateně.

Další zvířata jsou zase z běhací cesty kolem moře - vyfocený někdy na podzim, ale krávy jsou tam pořád, a volavky a želva asi taky jen se neukazují. Takže tady na tom pontonu si volavka (je ve znaku Richmondu) prohlíží želvu, která za ní vylezla na sluníčko.

Pozor na krávy s bílým pruhem!!!

                                             

 V neděli večer jsme dostali chuť na Dead frog, šli jsme do hospůdky, a byla tam kapela, takové americké country - rock - blues, bylo to fajn, už nám trochu chyběla kultura.

 Nu je to dneska takový slátaný článek, ale už si s Pavlem dlouho říkáme, že vás zahlcujeme kýčovitými modrobílými fotkami hor, do toho nám tam ještě google přidává automatický sněžení který neumíme vypnout, tak jsme to chtěli trochu vyvážit. Doufám že nám tu na fotkách nezačne zase automaticky sněžit!

Zdar a sílu!
J.

Trochu jinnačí skialpy

Minulý víkend byl prodloužený, jelikož v pondělí byl Family day, Rozhodli jsme se opět vyrazit někam za sněhem a dobrodružstvím. Byli jsme již delší dobu přihlášeni na skialpový výlet na Lizzie Creek Cabin. Původně nás mělo být asi pět, ale dva lidi se asi zalekli třeskutých mrazů předpovídaných organizátorem a vzdali to. Tak jsme nakonec zůstali s Andrém, jak se náš organizér původem z Ukrajiny jmenoval, sami. Vyrazili jsme již kolem půl čtvrté ráno, abychom byli v půl sedmé u Lillooet Lake, což je ještě kousek za Pembertonem. Sraz jsme měli na prašné cestě, po které se uhne z Hw. 99 zpět na jih a pokračuje se pár km podél jezera Lillooet a pak se ještě jednou uhne na lesní cestu směrem na Lizzie Lake, po té ještě kousek a jste u nástupního místa. Na cestě u Lillooet Lake se potkáváme s Andrém, dojíždí nás autem. Chceme se s ním jen pozdravit a jet dál, což se nám také povede, když však chceme znovu nastoupit, zjišťujeme, že to nejde. Janičce se totiž podařilo při vystupování zamknout vozidlo, klíčky jsem nechal v zapalování, říkal jsem si, že kvůli dvou sekundám je přeci nebudu vyndavat, no stalo se. Chvíli se snažíme něco prostrčit dovnitř, ale nejde nic. Nakonec sekerkou od Andrého vylomíme malé ventilační okénko, kterým se nasoukám dovnitř, abych odemkl, nyní tam máme bublinkovou fólii a Duct Tape, to ale předbíháme. Vše jsme nějak narychlo vyspravili a pokračovali dále do lesů. U nástupu ještě lehce snídáme a vyrážíme na cestu. Dole není po sněhu ani památky, tak upevňujeme lyže na batohy a jdeme pjéšo.

Kdo by si nevyšel jen tak v přezkáčích do lesa že? Po asi dvou km nacházíme stopy sněhu, tak stoupáme ještě kousek výše a nazouváme. Po dalších asi třech km začíná být cesta prorostlá větvemi nějakého náletu, který je čím dále hustší a hustší a zamotávají se do něj lyže. Začíná mě to po několika km s--t a častuji větve různými pečlivě vybranými slovy. Větve pokračují ještě dalších  8 km až k Lizzie Lake. Odtud pokračujeme přes zamrzlé jezero

a strmým kopcem v lese další dvě hodinky až do otevřenějšího údolí

v jehož středu se nachází srub, který se na dva dny stane naší základnou. Celá cesta trvala asi 8 hod. Je celkem jednoduchý, uvnitř jsou kamna, stůl, židle, dvě postele a malá půdička na spaní, postaven byl asi před čtyřiceti lety.

Venku je příjemných -15 stupňů, tak abychom si mohli večer ještě o něco více zpříjemnit, vyrážíme s Andrém pokácet nějaké soušky, bereme pilu, lyže a jdeme. Jana mezitím rozdělává oheň a vyrábí vodu ze sněhu.

Druhý den, si vyšlápneme na několik okolních vrcholků, ze kterých jsou úchvatné výhledy a parádní sjezdy.

Není vidět nic jiného než hory, ať se díváte kamkoliv, sjezdy ve vyšších partiích jsou místy trochu tvrdší, ale jde to, prašánek je až v nižších polohách a užíváme si ho až při sjezdu lesem na chatu.

Druhou noc na chatě trávíme obdobným způsobem jako tu první, jdeme opět na dřevo, vaříme čaje a povídáme. Další ráno je již teplejší než to předchozí a sněží. V plánu máme jen výstup na nedaleký vrcholek a sjezd na jezero. Sjezd má převýšení cca 500m, jedná se o stinnější část jezerní stěny, takže je tam asi metr parádního prašanu. Zpočátku se jede širším žlabem,

který přechází v celkem strmý řídký les, jen tak lehounce kloužeme, nebo spíše surfujeme dolů.

Pak už následuje jen cesta nervy drásajícími větvemi k autu. Nikoho jsme za celé tři dny nepotkali, ani neviděli ničí stopy, jen nějakých zvířat, možná i od pumy...nevím, prostě nějaká velká šelma. Poslední návštěvníci před námi tam byli v září. Výlet tradičně zakončujeme v naší oblíbené indické hospůdce ve Squamish.

Žv.

Iceclimbing Lillooet II

Minulý víkend jsem si naordinoval další ledolezení. Jeli jsme vpodstatě na ta samá místa, jediný rozdíl byl, že byla daleko větší kosa, méně sněhu a více ledu, který byl o poznání tvrdší. Jana, jelikož není velký ledolezecký nadšenec a o víkendu pracovala, tak jsem v tom zůstal sám, jen mě ráno hodila na místo srazu. Jinak jsme dolezli zbývajcí dvě délky Rambles a v Marble Canyonu jsme také vyzkoušeli jiné linie. Nebyla nouze o promrzlé ruce a úsměvy ztuhlé mrazem, ale bylo to fajn. Akci jsme opět zakončili v pro nás již tradiční hospodě Wood v Pembertonu pořádným burgrem, který byl tak velký, že jsem ho musel dojíst příborem.
Pár fotek naleznete na tomto odkazu:

 https://skydrive.live.com/?cid=0dd43f373c29f313&id=DD43F373C29F313%21379&Bsrc=Photomail&Bpub=SDX.Photos&authkey=!AFiB1UA5nswqkmw

Víkend na tuleních pásech

Již jsem byl přihlášen na sobotní skalní lezení ve Squamish s místním horoklubem, jelikož Jana měla onu sobotu pracovat a v neděli, žebychom jako něco podnikli, když při odpoledni v tom okamžení žena přišla z roboty, že prej má i sobotu volnou. Nuž zrušil jsem svou registraci na lezení a nápad jinačí tu v cukuletu přispěchal. Tím nápadem byl skialpový výlet, řekli jsme si, že pojedeme asi někam nad Whistler. Tak jsme v sobotu brzy ráno osedlali našich 205 koní a vyrazili. Oblud hrnul jako sviň a tak jsme již v 8:00 byli ve Whistler Willage. Po zakoupení backcountry access card vyjíždíme na Whistler Mountain a odtud již pokračujeme po kopečkách a hřebínkách směr Fissile peak a Himmelsbach Hut, kde plánujeme nocleh.

Slunce pálilo, jako kdyby bylo o čtyři světelné minuty blíže Zemi a obloha čistá jak trestní rejstřík nemluvněte a tak, jelikož má cesta charakter amplitudy netlumeného, buzeného kyvadla, koupeme se v kopcích ve vlastní šťávě, stále nandaváme a sundaváme pásy.

Odměnou nám jsou, však krásné sjezdy a výhledy na okolní nekonečné hory.

Kolem půl čtvrté sjíždíme k chatě, nebo spíše útulně, která připomíná spíše polární observatoř, potkáváme zde skupinku tří Norů a jednoho Rakušana. Dáváme se s nimi do řeči opalujeme se, povídáme, svačíme až do západu slunce.

Druhý den, vstáváme kolem sedmé a vyrážíme k našemu cíli, kterým je Whirlwind Peak, již jen stoupáme, počasí je velice podobné sobotnímu, akorát po ránu příjemně mrzne a tak se stoupá lépe. Vyrážíme téměř současně s našimi spolunocležníky a tak se cestou nahoru na horu, různě míjíme a povídáme.

Z vrcholu nás čekal překrásný výhled,jehož krása byla úměrná vynaložené námaze, byly vidět hory, hory a hory a pak ještě hory s horama a další horyhory, horydoly a dolyhory.

Z vrcholku se dá přímo sjet na lyžích a tak sjíždíme stejnou cestou jako jsme se vysápali nahoru. Podklad byl trochu tvrdší, ale stálo to zato. Dále pokračujeme stejnou cestou, jako první den, při obědové pauze nás obkličují dravé sýkorky.

raději je trochu nakrmíme a pokračujeme dále až na Flute Summit, z jehož úbočí 

sjíždíme takovým menším kotlem, pod kterým se po rolbové cestě dostaneme na sjezdovky a hurá k autu.

Večer zakončujeme v naší oblíbené indické restauraci ve Squamish, kde si Jana poplakala nad dobrým jídlem.

Zv.