Nu k bearologii zatím nedošlo. Známe už ale některou jinou místní zvířenu. Dnes ráno jsme měli osobní zkušenost s mývaly. Mývala jsme viděli někdy v prvním týdnu jak skáče z plotu naší zahrady na jinou zahradu, ale dneska ráno jsme viděli co udělá, když naházíte odpadky do popelnice která nemá protimývalí opatření. Zabere vám to tak půl hodiny, kdy sbíráte všechny odpadky všech různých spolubydlících po dvorku a v přilehlých záhoncích, to všechno rozmočené celonočním deštěm, roztrhané na kousky a všechno poživatelné dále rozkousané. Poučila jsem se já (nebudu dávat věci do neprotimývalí popelnice) a paní domácí asi taky, protože rázem je popelnice opravená.
Další setkání, to bylo v úterý, bylo s kojotem. Jedu si takhle po takové pěší cestě která vede mezi borůvkovým polem a rodinnými domky, tu náhle před sebou vidím dva psy. Jeden takový divoký, a jeden nějaký baset. Já jsem zastavila a radši čekala, co se bude dít. Na baseta zdálky pokřikovali, on nakonec přišel a ten divoký přeskočil příkop a vydal se do borůvkového pole. Tak jsem šla od místních zjistit, co to bylo zač a jak moc je to nebezpečné. Takže tedy je to kojot a žere různá domácí zvířata. Když je jeden, tak se ho člověk bát nemusí. Při větším počtu pozor. Dobře.
Zatím poslední zajímavé zvíře je skunk. Viděli jsme ho jen rozjetého na silnici, a to smrděl, chudák. Nu ale stojím v pekárně, měli jsme otevřené dveře, a najednou šílený závan marjánkového smradu. Tak se zasměju a říkám kolegyni, ty bláho, to tu strašně táhne (nebo aspoň o něco takového jsem se pokoušela ze sebe anglicky dostat) a kolegyně říká, no to ale taky mohl být skunk! A já do dneška nevím, jestli myslela to zvíře, nebo druh marjánky...
Žádný z dříve jmenovaných druhů se nám zatím nepodařilo fotograficky zachytit.
pátek 27. září 2013
Ranní procházky
Ahoj všichni! Nějak jsme se v tom psaní zasekli...
Žijeme si tady docela příjemným poklidným životem. Ráno vstaneme, nasnídáme se, Pavel sedne na kolo a jede do práce, a já se jdu ještě na chvíli uvelebit do postele, protože povětšinou pracuju až od půl dvanácté, ale zase až do osmé večer.
Když neprší jako zrovna teď, tak kolem deváté sednu na kolo a jedu dva kilometry k moři. Vypadá to tam takto, podél pobřeží vede taková štěrková cesta, pak je široký pás takových travin, kde se nemá vstupovat a žije tam asi spousta ptáků a tak, a v mělkých vodách které jsou hned za tím se prý aklimatizují lososi na slanou vodu.
Po cestě se dá krásně běžet, a každou chvíli vás někdo zdraví a sděluje "To je ale krásný den, že?" nebo "Dobré ráno, to je tak bezvadné být venku, mějte hezký den!" atd. Původně jsme mysleli, že to je tím pěkným počasím, ale minulý víkend jsme se byli jedno dopoledne projít v centru Vancouveru, lilo jako z konve, choulili jsme s v bundách a pod deštníkem, a kolem nás běhali nadšení Kanaďani ve sportovních tričkách, uplně promočení...pohodička. Prý je to normální:-)
No tak tedy dojedu na kole k moři, zamknu kolo u zábradlí a běžím na poloostrov Garry point, kde jsou lodě a výhled, taky je tam památník všem místním rybářům, a jsou tam další nadšení dopolední chodci a běžci a cyklisti, kteří vás zběsile zdraví.
Ne trochu přeháním, u nás se běžci a cyklisti taky docela zdraví, ale tady je to přecejenom trochu víc.
Nu a pak zas zpátky a na kole, rychlá sprcha a do práce. Včera mi hned co jsem se vrátila z ranního výletu volali z práce, jestli bych mohla přijít trochu dřív. Právě jsem přendavala moje pracovní oblečení z pračky do sušičky. Ještě že tu mají všechny ty strojte tak výkonné, za deset minut už byl mokrý jen límeček:-)
V práci je to docela fajn, funguje to tak, že všichni dělají všechno, od zdobení koláčů polevou, povídání si se zákazníky, přes počítání peněz v kase až po vytírání podlahy, takže je to docela různorodé. V 7 zavíráme a zadními dveřmi přijde vždycky nějaká charita, která si všechno zbylé pečivo odveze. Problém je, že jim nesmíme dát nic se sýrem, takže všechny zbytky se sýrem jdou do koše, nebo k nám domu. Takže i když si dost často říkám, že toho domů moc neponesu, tak je z toho vždycky plná igelitka. Už jsme tu zavedli košík na pečivo volně k dispozici všem spolubydlícím. Pak se tam začly objevovat různé další potraviny, které někomu přebývají, tak z toho vznikla taková společná hromádka.
Začla jsem jednou v týdnu učit plavání v takové malé plavecké škole asi 5 km odtud, je to sice docela práce v oboru, ale trochu otročina - učit se musí zásadně z vody, takže po čtyřech hodinách "práce", kdy se mi v bazénu vystřídá pět tříčlenných skupinek dětí (v každé skupince jsou ale různě zdatné děti) tak jsem pěkně rozmoklá a zralá tak na grog, a už se zase těším do teplé pekárny:-)
Docela si s Pavlem libujem v našem bydlení, je tu moc příjemně a útulno, je tu klid a přitom člověk občas potká nějaké spolubydly v kuchyni a popovídá. Včera jsme se byli dopoledne projít s číňankou, která tu má s manželem taky pronajatý pokoj, a bylo to zajímavé popovídání. A od Imama jsme včera dostali nějaké specielné indonésské sušenky, ještě jsme je neochutnali. Imam je celý paf z toho jak chutná jabko a paprika. Asi mu tu chybí nějaké sladké mango.
Jak je tady v Kanadě skoro každý nějaký přistěhovalec odněkud, tak jsou takoví tolerantní mi přijde. Vůbec se divím, že mě tady v práci nechají bavit se se zákazníkama, a oni jsou na podivnou angličtinu asi zvyklí. Včera se mě zas paní ptala, jestli parlé francé, že mám takový přízvuk. Tak jsem říkala že parlé počesku... už mě hádali na Rusko, Německo, Francii, ale na Česko ještě ne.
V sobotu máme s Pavlem oba volno v práci! Máme zamluvené auto v půjčovně a chceme jet do Squamish, ale nějak jsme si neuvědomili před odletem že na to bude možná potřeba kreditní karta, kterou teda nemáme, tak nám držte palce:-)
A nebo holt vyzkoušíme nějaké alternativní dopravní prostředky.
Po ranním výhledu z okna jsem si na dnešní dopoledne naplánovala blog a uvařit kuřecí polévku. První splněno, teď asi budu muset do pláštěnky a na průzkumnou výpravu do řeznictví.
Všechny moc zdravíme!
Jana
Žijeme si tady docela příjemným poklidným životem. Ráno vstaneme, nasnídáme se, Pavel sedne na kolo a jede do práce, a já se jdu ještě na chvíli uvelebit do postele, protože povětšinou pracuju až od půl dvanácté, ale zase až do osmé večer.
Když neprší jako zrovna teď, tak kolem deváté sednu na kolo a jedu dva kilometry k moři. Vypadá to tam takto, podél pobřeží vede taková štěrková cesta, pak je široký pás takových travin, kde se nemá vstupovat a žije tam asi spousta ptáků a tak, a v mělkých vodách které jsou hned za tím se prý aklimatizují lososi na slanou vodu.
Po cestě se dá krásně běžet, a každou chvíli vás někdo zdraví a sděluje "To je ale krásný den, že?" nebo "Dobré ráno, to je tak bezvadné být venku, mějte hezký den!" atd. Původně jsme mysleli, že to je tím pěkným počasím, ale minulý víkend jsme se byli jedno dopoledne projít v centru Vancouveru, lilo jako z konve, choulili jsme s v bundách a pod deštníkem, a kolem nás běhali nadšení Kanaďani ve sportovních tričkách, uplně promočení...pohodička. Prý je to normální:-)
No tak tedy dojedu na kole k moři, zamknu kolo u zábradlí a běžím na poloostrov Garry point, kde jsou lodě a výhled, taky je tam památník všem místním rybářům, a jsou tam další nadšení dopolední chodci a běžci a cyklisti, kteří vás zběsile zdraví.
Ne trochu přeháním, u nás se běžci a cyklisti taky docela zdraví, ale tady je to přecejenom trochu víc.
Nu a pak zas zpátky a na kole, rychlá sprcha a do práce. Včera mi hned co jsem se vrátila z ranního výletu volali z práce, jestli bych mohla přijít trochu dřív. Právě jsem přendavala moje pracovní oblečení z pračky do sušičky. Ještě že tu mají všechny ty strojte tak výkonné, za deset minut už byl mokrý jen límeček:-)
V práci je to docela fajn, funguje to tak, že všichni dělají všechno, od zdobení koláčů polevou, povídání si se zákazníky, přes počítání peněz v kase až po vytírání podlahy, takže je to docela různorodé. V 7 zavíráme a zadními dveřmi přijde vždycky nějaká charita, která si všechno zbylé pečivo odveze. Problém je, že jim nesmíme dát nic se sýrem, takže všechny zbytky se sýrem jdou do koše, nebo k nám domu. Takže i když si dost často říkám, že toho domů moc neponesu, tak je z toho vždycky plná igelitka. Už jsme tu zavedli košík na pečivo volně k dispozici všem spolubydlícím. Pak se tam začly objevovat různé další potraviny, které někomu přebývají, tak z toho vznikla taková společná hromádka.
Začla jsem jednou v týdnu učit plavání v takové malé plavecké škole asi 5 km odtud, je to sice docela práce v oboru, ale trochu otročina - učit se musí zásadně z vody, takže po čtyřech hodinách "práce", kdy se mi v bazénu vystřídá pět tříčlenných skupinek dětí (v každé skupince jsou ale různě zdatné děti) tak jsem pěkně rozmoklá a zralá tak na grog, a už se zase těším do teplé pekárny:-)
Docela si s Pavlem libujem v našem bydlení, je tu moc příjemně a útulno, je tu klid a přitom člověk občas potká nějaké spolubydly v kuchyni a popovídá. Včera jsme se byli dopoledne projít s číňankou, která tu má s manželem taky pronajatý pokoj, a bylo to zajímavé popovídání. A od Imama jsme včera dostali nějaké specielné indonésské sušenky, ještě jsme je neochutnali. Imam je celý paf z toho jak chutná jabko a paprika. Asi mu tu chybí nějaké sladké mango.
Jak je tady v Kanadě skoro každý nějaký přistěhovalec odněkud, tak jsou takoví tolerantní mi přijde. Vůbec se divím, že mě tady v práci nechají bavit se se zákazníkama, a oni jsou na podivnou angličtinu asi zvyklí. Včera se mě zas paní ptala, jestli parlé francé, že mám takový přízvuk. Tak jsem říkala že parlé počesku... už mě hádali na Rusko, Německo, Francii, ale na Česko ještě ne.
V sobotu máme s Pavlem oba volno v práci! Máme zamluvené auto v půjčovně a chceme jet do Squamish, ale nějak jsme si neuvědomili před odletem že na to bude možná potřeba kreditní karta, kterou teda nemáme, tak nám držte palce:-)
A nebo holt vyzkoušíme nějaké alternativní dopravní prostředky.
Po ranním výhledu z okna jsem si na dnešní dopoledne naplánovala blog a uvařit kuřecí polévku. První splněno, teď asi budu muset do pláštěnky a na průzkumnou výpravu do řeznictví.
Všechny moc zdravíme!
Jana
úterý 17. září 2013
První dva dny na stavbě
Dnes jsem byl již podruhé na stavbě, pracuji s jedním Čechem a pak se tam střídají různí Kanaďané. Naší náplní je renovace balkónů, nebo spíše teras dřevěného činžáku, naprostá většina domů zde je dřevěná, takže pracujeme se dřevem. Jedná se o řezání překližkových desek na míru, pokládání a šroubování na konstrukci balkonu. Dále se také věnujeme demontáži již nevyhovujících prvků těchto balkonů, což provádíme víceúčelovými nástroji, palice, páčidlo a elektrická přímočará pila. Pracovní doba vždy krásně rychle uteče. Pracujeme od 8:00 am do 4:00 pm za 12 CAD/hod. První den jsme dělali balkon u jedné paní a pána, podle mě jí mohlo být tak kolem 65 let možná i více, měla pootevřené balkonové dveře, a tak jsme nemohli nezaznamenat, že tito již pravděpodobně důchodci jsou vášnivými kuřáky trávy. Zapletl jsem tak rozhovor s kolegou na toto téma. "No jasně tady hulí snad úplně všichni" odvětil. "A je to tu legální?" ptal jsem se dál."Ne, ale stejně všichni hulí". Gram tady totiž stojí podobně jako u nás, ale tady si na něj mnohem snáze vyděláte i s průměrným platem, takže je tady hulení mnohem dostupnější. Dále jsem se dověděl, že se tu každý duben, myslím že to je dvacátého, koná velká huličská akce, kde se sejde celé město, nebo teda spíš jen ti co hulí, takže skoro celé město. A navzájem si prodávají trávu, vyměňují recepty, babičky prodávají sušenky a tak podobně. Jinak paní byla fakt milá a chtěla nás pozvat dále, to jsme odmítli s tím, že musíme pracovat, tak nám dala alespoň mysli tyčku a džus, prostě byla fakt v pohodě. Toť vše...
Žvejk.
Žvejk.
pátek 13. září 2013
První den v pekárně
Nu tak zatímco Pavel si jezdil na kole po nákupech, mě se podařilo toto:
naučila jsem se krájet chleba (pár mračivých zákazníků a vyhozená půlka bagety)
poznám whole wheat bread od white bread (ale dalších asi padesát různých pečiv mi musí zákazníci ukazovat prstem)
uhnětla jsem asi 40 kg těsta na zítřejší bagety
povedlo se mi namarkovat do kasy, že paní zaplatila za chleba 10.000 dolarů
vytřela jsem podlahu
umyla jsem rošty na chleba
naučila jsem se obsluhovat megaobří hnětač těsta
nu celkově to byla docela legrace. Držte mi palce, ať zítra nedám do těsta třeba padesátkrát víc droždí nebo tak něco...ani bych se tomu moc nedivila :-))
naučila jsem se krájet chleba (pár mračivých zákazníků a vyhozená půlka bagety)
poznám whole wheat bread od white bread (ale dalších asi padesát různých pečiv mi musí zákazníci ukazovat prstem)
uhnětla jsem asi 40 kg těsta na zítřejší bagety
povedlo se mi namarkovat do kasy, že paní zaplatila za chleba 10.000 dolarů
vytřela jsem podlahu
umyla jsem rošty na chleba
naučila jsem se obsluhovat megaobří hnětač těsta
nu celkově to byla docela legrace. Držte mi palce, ať zítra nedám do těsta třeba padesátkrát víc droždí nebo tak něco...ani bych se tomu moc nedivila :-))
Wanna be a carpenter?
If you want to be a true carpenter or carpenter helper you must have this equipment:
Working clothing
Hard hat
Safety gloves
Safety shoes with steel toe-cap and steel sole with puncture protection.
Hammer
Pencil
a to vše za úžasných 240 CAD včetně třech zámků na kolo.
tool belt and saw missing only. But I'll buy it later.
Tak jsem si dneska projezdil Richmond křížem krážem po obchoďácích a ocenil jsem zdejší systém uspořádání ulic: celé město je protkáno čtvercovou sítí hlavních ulic, které se táhnou od V na Z a od S na J a v celé délce se jmenují stejně, takže nemáte šanci zabloudit pokud nejste úplný loser. Celý Richmond je taky úplná placka, takže ho na kole prosvištíte 1, 2.
Dobré obchody na nákup nářadí a pracovních potřeb jsou:
Home Depot
Mark's
Canadian Tire
Working clothing
Hard hat
Safety gloves
Safety shoes with steel toe-cap and steel sole with puncture protection.
Hammer
Pencil
a to vše za úžasných 240 CAD včetně třech zámků na kolo.
tool belt and saw missing only. But I'll buy it later.
Tak jsem si dneska projezdil Richmond křížem krážem po obchoďácích a ocenil jsem zdejší systém uspořádání ulic: celé město je protkáno čtvercovou sítí hlavních ulic, které se táhnou od V na Z a od S na J a v celé délce se jmenují stejně, takže nemáte šanci zabloudit pokud nejste úplný loser. Celý Richmond je taky úplná placka, takže ho na kole prosvištíte 1, 2.
Dobré obchody na nákup nářadí a pracovních potřeb jsou:
Home Depot
Mark's
Canadian Tire
čtvrtek 12. září 2013
Ahoj kamarádi!
Tak jsme tady.
V pondělí jsme přiletěli do Vancouveru, vystáli si tři hodiny frontu na letišti na pracovní povolení, to jsme bez problémů dostali, a už nám volala naše paní domácí, kde to tedy jsme. Řekli jsme, že už vyrážíme z letiště, a protože už asi chtěla jít spát, zakázala nám jet hromadnou dopravou a doporučila taxík, což bylo docela příjemné a asi i rozumné.
Dostali jsme pokojík s měkounkým kobercem a velkým oknem na zahradu. Dům vypadá zvenku trochu jako palác a zevnitř je všude mramor a sádrokarton. Paní domácí je asi číňanka a je někdy trochu zmatená, má dvě práce a dceru a pronajímá asi milion pokojů v tomto domě, každý den zatím potkáme někoho nového v kuchyni, kdo nám říká, že už tu bydlí dva měsíce.
Úterý jsme strávili vyřizováním daňového čísla a kanadských sim karet, které jsme ve středu šli řešit znovu, nebo se z jednoho telefonu nedalo zavolat na ten druhý. Ale byli na nás všude moc milí. A taky jsme v úterý jeli Skytrainem (metrem bez řidiče) do centra Vancouveru, abychom zjistili, jestli chceme zůstat v té naší příměstské čtvrti jménem Richmond. V centru je to dost zajímavý a pěkný, ale asi jsme rodilá pražská naplavenina, tak je nám i v místní naplavenině líp.
Co jsme z naší procházky zjistili:
Je tu všechno velké.
Například mrakodrapy.
A taky stromy.
Tak jsme tady.
V pondělí jsme přiletěli do Vancouveru, vystáli si tři hodiny frontu na letišti na pracovní povolení, to jsme bez problémů dostali, a už nám volala naše paní domácí, kde to tedy jsme. Řekli jsme, že už vyrážíme z letiště, a protože už asi chtěla jít spát, zakázala nám jet hromadnou dopravou a doporučila taxík, což bylo docela příjemné a asi i rozumné.
Dostali jsme pokojík s měkounkým kobercem a velkým oknem na zahradu. Dům vypadá zvenku trochu jako palác a zevnitř je všude mramor a sádrokarton. Paní domácí je asi číňanka a je někdy trochu zmatená, má dvě práce a dceru a pronajímá asi milion pokojů v tomto domě, každý den zatím potkáme někoho nového v kuchyni, kdo nám říká, že už tu bydlí dva měsíce.
Úterý jsme strávili vyřizováním daňového čísla a kanadských sim karet, které jsme ve středu šli řešit znovu, nebo se z jednoho telefonu nedalo zavolat na ten druhý. Ale byli na nás všude moc milí. A taky jsme v úterý jeli Skytrainem (metrem bez řidiče) do centra Vancouveru, abychom zjistili, jestli chceme zůstat v té naší příměstské čtvrti jménem Richmond. V centru je to dost zajímavý a pěkný, ale asi jsme rodilá pražská naplavenina, tak je nám i v místní naplavenině líp.
Co jsme z naší procházky zjistili:
Je tu všechno velké.
Například mrakodrapy.
A taky stromy.
Taky auta a lopuchy.
Prošli jsme se Stanley parkem a docela utrmácení jsme se vydali domů. V sámošce nejblíž k nám jsme šli nakoupit zásoby základních potravin pro naše přežití. Zjistili jsme, že i v obchodě je všechno velké. A tak máme čtyři kila mouky a čtyři kila cukru. Mohli jsme taky mít hektolitr kečupu nebo dvacet litrů zmrzliny. Ale to pořídíme až budeme vědět, že přijede nějaká návštěva. Zatím se musíme obejít bez kečupu. Máme zatím místo něj javorový sirup.
Ve středu jsme vyrazili na obhlídku pracovních příležitostí.
Výsledek:
Jana bude dělat paní pekařku a prodavačku chleba v místní pekárně (v pátek to propukne)
Pavel bude buď McDonald french fries manager nebo ski servisák nebo malíř pokojů, nebo možná tesař, podle toho kdo se ozve dřív.
Nu a dnes ve čtvrtek jsme si koupili supr čupr second-hand kola! Hurá hurá hurá! Konec prochozených polobotek, neboť i vzdálenosti jsou tady veliké. Držte nám palce, ať se nerozsypou, neb nemáme žádné nářadí a paní LiLi (domácí) asi taky ne.
Jinak jsme dnes udělali dobrý skutek - nabídli jsme večeři našemu spolubydlícímu Imamovi z Indonésie. Je moc milý, a má tady asi pěkné kulturní šoky. Zatím musí jíst všechno jídlo s rýží. A ještě se mu prý nepovedlo najít něco, co by bylo Indonésské kuchyni podobné. Dnes si nějak rozmrazil krevety a pak je prý přesolil. A tak jsme mu dali kus našich zapečených lilkorajčatobrambor a prý je to skoro jako v Indonésii. Taky nás zachránil, protože došel toaletní papír. Řekl sice, že to je jako v Indonésii (voda stačí), ale vytáhl nějaký co měl z hotelu. A tak se máme dobře.
Moc Vás všechny zdravíme!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)