V pondělí jsme tu měli Den díkůvzdání. Spočívá to v tom, že si všichni přejí Happy Thanksgiving a baví se o tom, na jaký způsob a který den budou péct krocana. Občas je těžké vysvětlovat, že krocana péct nebudete.
My jsme ale měli na pondělní Den díkůvzdání kanadský třetí historický den, kdy jsme ani jeden z nás nemuseli do práce. A tak jsme vyrazili zase po silnici number 99, směr Squamish a Whistler, někam mezi tato dvě města na pěší okruh Black Tusk (Černý Kel) a jezero Garibaldi.
Vstáváme před půl šestou, tradiční snídaně z výtvorů pekárny Cobs bread, a v 8 už řadíme náš Oblud mezi dalších pár obludů (povšimněte si velikosti písmen) na parkovišti.
Slunce svítí, nebe bez mráčku, vyrážíme do kopce směr Black Tusk, cestou míjíme kemp Taylor Meadows. V kempu jsou asi dva stany, sem tam nějaký sníh (je to už skoro 2000 vysoko), na každý stan je tu vyhrazená taková dřevěná plošinka, pak je tu taky domeček na vaření, čistá kadibudka a kladka na vytahování potravin do výše. Voda z potoka se má prý převařovat, jinak asi hrozí nějaká bobří horečka nebo co.
Potkali jsme pár dalších lidí, ale na to že je svátek a většina lidí má tři dny volna a je to fakt nádherný výlet, tak ne zas tak moc. Míříme dál do kopce, Černý Kel už se ukazuje, v jazyce místních původních obyvatel se to řekne takto: t'ak't'ak mu'yin tl'a in7in'a'xe7en a znamená to Přistávací místo pro Hromoptáka.
Sněhu je asi po kotníky, cesta pěkná, a už jsme pod klem. Dá se na něj prý docela snadno vydrápat, několik skupinek před námi tam bylo, tak se vydáváme taky, ale dva kluci co šli před námi, na jednoho z nich spadnul zvrchu nějaký šutřík, tak na tři stehy, tak místo výstupu předvádíme Kanaďanům z Montrealu naše Buď připraven, Pavel vytahuje obinadlo z kápézetky a já předvádím slušivý obvaz hlavy, pak se Kanaďani fotí, smějí, a běží dolů. Asi nás Hromopták na vršku nechce, tak si říkáme, že se bez výhledu z vrchu bez helmy obejdeme, protože i odsud je pohled do kraje tedy dost dobrý.
Vracíme se kus zpět na křižovatku a odtud se vydáváme skopce k tomu velkému jezeru, jmenuje se Garibaldi a má neskutečně modrou barvu, dá se k němu dojít jen pěšky a když k němu člověk dojde, tak mu spadne brada a má chuť jen mlčet a sedět na kameni na břehu a čučet hodiny a hodiny na vlnky a hory.
To jsme chvíli dělali, pak na náš kámen padnul stín a chlad nás vytáhl dál na cestu k domovu. Celkem to bylo 30 kilometrů pěšky, ale v té krajině to nohám snad ani nepřijde.
Nu a cestou domů jsme naši domácnost posunuli o stupeň výše na společenském žebříčku - koupili jsme si konvičku na čaj! Pro tyto nákupy velmi doporučejeme instituci Garage sale - to se odehrává většinou o víkendu, a vypadá to tak, že prostě když už se vám v garáži nahromadí příliš mnoho nepotřebných věcí, otevřete garáž, napíšete ceduli Garage sale, případně navěsíte k silnici nějaký nafukovací balónek, a prodáváte vaše staré konvičky za 50 centů.
Další fotky z výletu jsou v Albu!
A kdyby vás to sem táhlo, jste zváni na čaj!
Žádné komentáře:
Okomentovat