Ahoj kamarádi!
Tak jsme tady.
V pondělí jsme přiletěli do Vancouveru, vystáli si tři hodiny frontu na letišti na pracovní povolení, to jsme bez problémů dostali, a už nám volala naše paní domácí, kde to tedy jsme. Řekli jsme, že už vyrážíme z letiště, a protože už asi chtěla jít spát, zakázala nám jet hromadnou dopravou a doporučila taxík, což bylo docela příjemné a asi i rozumné.
Dostali jsme pokojík s měkounkým kobercem a velkým oknem na zahradu. Dům vypadá zvenku trochu jako palác a zevnitř je všude mramor a sádrokarton. Paní domácí je asi číňanka a je někdy trochu zmatená, má dvě práce a dceru a pronajímá asi milion pokojů v tomto domě, každý den zatím potkáme někoho nového v kuchyni, kdo nám říká, že už tu bydlí dva měsíce.
Úterý jsme strávili vyřizováním daňového čísla a kanadských sim karet, které jsme ve středu šli řešit znovu, nebo se z jednoho telefonu nedalo zavolat na ten druhý. Ale byli na nás všude moc milí. A taky jsme v úterý jeli Skytrainem (metrem bez řidiče) do centra Vancouveru, abychom zjistili, jestli chceme zůstat v té naší příměstské čtvrti jménem Richmond. V centru je to dost zajímavý a pěkný, ale asi jsme rodilá pražská naplavenina, tak je nám i v místní naplavenině líp.
Co jsme z naší procházky zjistili:
Je tu všechno velké.
Například mrakodrapy.

A taky stromy.

Taky auta a lopuchy.

Prošli jsme se Stanley parkem a docela utrmácení jsme se vydali domů. V sámošce nejblíž k nám jsme šli nakoupit zásoby základních potravin pro naše přežití. Zjistili jsme, že i v obchodě je všechno velké. A tak máme čtyři kila mouky a čtyři kila cukru. Mohli jsme taky mít hektolitr kečupu nebo dvacet litrů zmrzliny. Ale to pořídíme až budeme vědět, že přijede nějaká návštěva. Zatím se musíme obejít bez kečupu. Máme zatím místo něj javorový sirup.

Ve středu jsme vyrazili na obhlídku pracovních příležitostí. 

Výsledek: 

Jana bude dělat paní pekařku a prodavačku chleba v místní pekárně (v pátek to propukne)

Pavel bude buď McDonald french fries manager nebo ski servisák nebo malíř pokojů, nebo možná tesař, podle toho kdo se ozve dřív.

Nu a dnes ve čtvrtek jsme si koupili supr čupr second-hand kola! Hurá hurá hurá! Konec prochozených polobotek, neboť i vzdálenosti jsou tady veliké. Držte nám palce, ať se nerozsypou, neb nemáme žádné nářadí a paní LiLi (domácí) asi taky ne.

Jinak jsme dnes udělali dobrý skutek - nabídli jsme večeři našemu spolubydlícímu Imamovi z Indonésie. Je moc milý, a má tady asi pěkné kulturní šoky. Zatím musí jíst všechno jídlo s rýží. A ještě se mu prý nepovedlo najít něco, co by bylo Indonésské kuchyni podobné. Dnes si nějak rozmrazil krevety a pak je prý přesolil. A tak jsme mu dali kus našich zapečených lilkorajčatobrambor a prý je to skoro jako v Indonésii. Taky nás zachránil, protože došel toaletní papír. Řekl sice, že to je jako v Indonésii (voda stačí), ale vytáhl nějaký co měl z hotelu. A tak se máme dobře.

Moc Vás všechny zdravíme!